Klesající hladina vody odhalí často nepříliš vábné pohledy. Zpomalený růst nebo stagnace ekonomiky stejně tak odkryly nepříliš vábnou realitu v kondici českých manažerských elit. Mám pod tímto nablýskaným pojmem na mysli top manažerské kruhy v nejvýznamnějších firmách působících na našem území.

Co k takové atrofii vedlo, co ji dovolilo poměrně dlouho a snad i úspěšně skrývat, v čem se nyní projevuje a jaká jsou možná východiska?

Před devatenácti lety jsem se začal živit poradenstvím pro vůdčí firmy na československém trhu. Potkával jsem se v jejich vedení s lidmi nejrůznějšího ražení, dovedností a zkušeností, temperamentu a kultury. Jasnou většinu z nich však spojoval osobní zájem na úspěchu firmy, ambice, drive, tah na bránu neoddiskutovatelného businessového úspěchu.

Dnes se ve srovnatelných pozicích potkávám s lidmi, z nichž nemálo lze označit za správce předkonkurzní podstaty, setkal jsem se i s označením hypotéční manažeři – „mají hypotéky a tím se řídí...“.

Dramatický posun proběhl plíživě a nenápadně. Za kulisou konjunktury a v kontextu koncentrace kapitálu se reálné rozhodovací pravomoci přesunuly do zahraničí. Vytvořil se prostor pro „recyklaci“ průměrných v barvách nejrůznějších headhunterských stájí: dřív, než se ukáže, že to není žádná sláva, dostaneš „lákavější nabídku“…Business prorostl s politikou a jánabráchismus nabyl vrchu nad reálnými nároky. Trh práce se pokřivil a u řady pozic jejich cena neměla nic společného s hodnotou výkonu.

(Myslím mimochodem, že ani v zahraničí nebyla situace příliš odlišná. I tam se manažerská kultura nezřídka zvrtla v péči o vlastní prebendy a základní etika profese dostala na frak. Pro příklad nemusíme chodit daleko – poslouží nám za něj postoj top manažerů amerických státem sanovaných bank k vlastním bonusům…)

Za takových okolností nároky na manažery klesaly. Reakce manažerů byla v zásadě trojí. Odchod do přece jen náročnějšího mezinárodního prostředí. Odchod do vlastního podnikání. Setrvání, pozvolné ochabování a s tím spojený nárůst obav ze změn. Výsledkem je to, co jsem si dovolil nazvat zplaněním českých manažerských elit – diskutabilní schopnosti, postoje blízko ztrátě loajality k zaměstnavatelům, ignorování základních profesních hodnot, vyprchání činorodosti a akceschopnosti.

I dnes se pochopitelně setkávám s výjimkami – lidmi s vizí, zápalem pro věc a ochotou nést pro ni svou manažerskou kůži na trh. Je jich ale opravdu pohříchu méně, než bývalo v kraji zvykem…

Současná ekonomická „krize“ může být katarzí načrtnuté situace. Trh, včetně trhu práce, má šanci postavit se nohama zpět na pevnou půdu. Top manažerské kruhy se mohou pročistit, mohou vzniknout příležitosti pro růst nových manažerských elit. S takovou výměnou elit se pak můžeme dočkat i renesance zdravé, odvážné a férové manažerské kultury.

Celé mé zamyšlení sledovalo dva cíle.

1. Podpořit pozitivní pohled na současný vývoj: pohlédněme na „krizi“ jako na příležitost k urychlené obrodě domácích manažerských špiček. Jako na vstupenku k vrcholovým příležitostem pro lidi, kteří vrátí vrcholovému managementu podnikatelského ducha, otevřené hledí, akčnost a odpovědnost.

2. Vyzvat k činům podporujícím tento trend. Postrčit vlastníky společností od tlaku na úspory nákladů k principiálním změnám ve způsobech, jakými jsou jejich firmy strategicky vedeny. Postrčit budoucí manažerské elity k soutěži o jejich místo na slunci.