Všichni hledají chybějící prostředky v systému veřejného zdravotního pojištění, bohužel, většinou ne tam, kde mizí po miliardách. Proto je třeba jasně ukázat cesty, kterými jsou peníze vyváděny ze zdravotnictví na účty soukromých osob a politických stran. V roce 2007 na základě podnětu MAFS (Mezinárodní asociace farmaceutických firem, nyní AIFP) se přes skupinu senátorů a účelový výklad rozhodnutí Ústavního soudu ČR podařilo úzké skupině na Ministerstvu zdravotnictví ČR prosadit naprosto netransparentním způsobem špatný zákon, který zásadně zvýšil výdaje na léčiva ze zdravotního pojištění o desítky miliard korun za období let 2008 – 2011.



Až do konce roku 2007 byly ceny léčiv stanovovány odborem ministerstva financí a výši úhrad konkrétního léčiva (rozsah hrazení pojišťovnami) stanovovala tzv. kategorizační vyhláška ministerstva zdravotnictví na základě rozhodnutí vícečlenné kategorizační komise MZdr. nejdříve 2x, později 4 x do roka.
Proti tomu aktivně vystoupili výrobci léčiv, především MAFF (mezinárodní asociace farmaceutických firem, dnes AIFP), kteří si stěžovali na netransparentní systém stanovování cen a úhrad léčiv, na nemožnost odvolání proti rozhodnutí a také na to, že ceny léčiv jsou v České republice dlouhodobě udržovány na velmi nízké úrovni.
V roce 2006 tehdejší senátor Julínek spolu s dalším 25 senátory ODS podali ústavní stížnost proti tzv. kategorizační vyhlášce. Ústavní soud vyhlášku zrušil a v rozhodnutí stanovil, že výrobci musí mít možnost odvolání proti rozhodnutí o stanovení úhrady léčivého přípravku. Ministerstvo zdravotnictví, již pod vedením Tomáše Julínka začalo počátkem roku 2007 připravovat nový zákon o stanovování cen a úhrad léčiv, který měl naplnit rozhodnutí ústavního soudu a vytvořit nový systém stanovování cen a úhrad léčiv.
Nový systém připravovali náměstci Marek Šnajdr a Pavel Hroboň.
K návrhu novely se scházela také pracovní skupina expertů farmakoekonomů, která vyjadřovala znepokojení nad přílišnou koncentrací rozhodovacích pravomocí do rukou SÚKLu – Státního ústavu pro kontrolu léčiv, který do té doby vykonával pouze registraci léčiv a státní odborný dozor, jako národní lékový orgán.
V červenci 2007 ministerstvo zdravotnictví rozhodlo, že práce na novém zákoně ukončí a že polotovar nového zákona bude přilepen jako pozměňovací návrh k zákonu 222 o stabilizaci veřejných rozpočtů – k tzv. „Topolánkově batohu“.
Zákon byl v srpnu 2007 vyrván z legislativního procesu z legislativní rady vlády. Týden před 2. čtením zákona, večer ve 21.00 hod. oznámil ministr Tomáš Julínek koaličním poslancům, že součástí zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů bude ještě část o stanovování cen a úhrad léčiv, a že bude přednesena jako pozměňovací návrh poslance Topolánka. Po protestech, že není možné, aby se tak závažná a vysoce složitá problematika v rozsahu 18 stran vysoce složitého odborného textu, která bezprostředně ovlivňuje 1/3 výdajů ze zdravotního pojištění, tj. cca 60 - 70 mld. korun, stala pozměňovacím návrhem a že se jedná evidentně o protiústavní legislativní postup (přílepek k zákonu), rozhodlo vedení poslaneckého klubu KDU-ČSL, aby se zákonem zabývala odborná komise a aby text byl prověřen právníkem legislativní komise legislativní rady vlády. Přes všechny námitky a výhrady tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek zajistil vytištění všech koaličních pozměňovacích návrhů v rozsahu 52 stran včetně výše uvedené nejproblémovější části. Odborná komise KDU-ČSL shledala pozměňovací návrh jako závadný s velkými riziky pro systém zdravotního pojištění a nedoporučila jeho přijetí.
Poté ještě právník legislativní rady vlády zjistil, že text předložený poslancům obsahoval původní znění předložené na začátku do legislativní rady vlády, které vůbec neprošlo ani připomínkovým řízením. Po sdělení těchto závad a výhrad ministru Julínkovi nakonec poslanec Tluchoř ve sněmovně při 2. čtení ústně načetl celých 13 stran dalšího pozměňovacího návrhu k pozměňovacímu návrhu, který již byl rozdán na poslancům na lavice!
Podobný postup poslanecká sněmovna zřejmě do té doby nezažila. Bohužel tento legislativní paskvil byl bez řádného projednání a solidní oponentury ve výboru prohlasován těsnou většinou 101 hlasů. Dlužno podotknout, že zcela mimo jakýkoliv zájem médií a většiny poslanců, kteří vedli válku o zanedbatelné regulační poplatky, aniž by věnovali pozornost tomuto velkému penězovodu. Původní zákon, který zaváděl regulační poplatky se tak stal nosičem pro zásadní změny v oblasti úhrad léčiv, aby se k nim odborná veřejnost a legislativní rada vlády nemohla vyjádřit!
Zřejmě neexistuje civilizovaná země, kde by se takto složitý zákon s takovými obrovskými dopady na systém zdravotního pojištění projednával takovýmto netransparentním způsobem.
Řada poslanců i právníků očekávala, že Ústavní soud logicky musí takovýto přílepek zrušit ve smyslu již dřívějších obdobných rozhodnutí. Nestalo se tak, což vzbudilo obrovskou pochybnost v nestrannost rozhodování ústavních soudců v tomto konkrétním případě.

Již v roce 2007 experti upozorňovali, že zákon dává obrovské kompetence do rukou SUKLu, resp. jeho ředitele, který rozhoduje o 60-70 mld. korun ze zdravotního pojištění.
Stejně tak upozorňovali na obrovskou komplikovanost a těžkopádnost nového systému. Oproti tomu ministerstvo zdravotnictví schválení tohoto nového systému referenčního stanovování cen a úhrad vydávalo za obrovský úspěch, který umožní snížit náklady na léčiva. Ministr Julínek sděloval své představy, jak výrobci budou soutěžit o nejnižší cenu, jak každý rok proběhne revize léčiv, která srazí výše úhrad léčiv v každé referenční skupině léčiv.
Dnes, 3,5 roku po účinnosti zákona se ukazuje, že náklady na léčiva strmě rostou, že minimálně u třetiny přípravků dosud neproběhla revize, tj. přehodnocení úhrad a že třetina léčiv má dosud vysoké úhrady nastavené ještě v roce 2007, které musí zdravotní pojišťovny zbytečně platit. V zákoně jsou například takové nesmysly, že přehodnocení úhrad je možné udělat dříve, ale musí to přinést zdravotním pojišťovnám úsporu minimálně 50 milionů korun, apod.
Složitým způsobem stanovená tzv. nákladová efektivita, podle které se posuzují různá léčiva při rozhodování o výši úhrad ze zdravotního pojištění vůbec nebere v potaz přínosy léčiv, ale srovnává pouze náklady na léčiva.
Státní ústav pro kontrolu léčiv tak vlastně již třetí rok porušuje zákon, protože každý rok měla proběhnout u všech léčiv revize referenčních skupin, tj. přehodnocení výše úhrad léčiv.
Zákon je těžkopádný, systém umožňuje výrobcům opakované účelové odvolávání proti rozhodnutí a tím oddalování změn úhrad. Z trhu mizí levnější přípravky a jsou nahrazovány drahými. Běžná je situace, kdy v případě, že se objeví k originálnímu léku generické léky, pak namísto okamžitého snížení úhrad originálních léků dochází k tomu, že vedle sebe existují originální lék a například 3 generika a všechny tyto přípravky mají plnou úhradu ze zdravotního pojištění. Přitom registrace generického léku měla přinést neprodlené přehodnocení úhrad v celé referenční skupině léčiv a snížení úhrad i originálním lékům..
V řadě případů Státní ústav pro kontrolu léčiv vydává rozhodnutí nikoliv na základě zákona nebo vyhlášky, ale základě vlastních vydaných směrnic a opatření nelegislativní povahy, což ještě více komplikuje a znepřehledňuje proces tvorby cen a úhrad léčiv.
Podle odhadů odborníků, díky tomuto špatnému zákonu, vydává systém zdravotního pojištění zbytečně více než 10 mld. korun ročně.

Od roku 2008 proběhlo několik pokusů o změnu systému, většinou se jednalo o změny k horšímu, například o pokus o prodloužení lhůt pro revize na 3 roky, apod.
Poslední výraznější změna proběhla v rámci tzv. Janotova balíčku, a měla kompenzovat nárůst DPH jakýmsi plošným snížením úhrad.
Do balíčku bylo podivným způsobem propašováno hrazení vakcín proti pneumokokům, ovšem pouze za podmínky, že vakcíny budou hrazeny přímo očkujícími lékaři, kteří tak musejí mít ve vakcínách vázány značné finanční prostředky. Podle výkladu a opatření SUKLu není umožněno, aby vakcíny mohly být nakupovány v lékárnách. Jedná se tak o pokračování vládní podpory byznysu s vakcínami a o zřejmý tlak na lékaře, aby očkování raději přenechali nově vznikajícím očkujícím centrům soukromých firem
Ovšem největší „obchodní záměr“, který se pokoušeli prosadit někteří lidé na ministerstvu zdravotnictví, se tehdy ještě podařilo překazit. Jednalo se o povolení možnosti, aby zdravotní pojišťovny mohly hradit přímo distributorům léčivé přípravky bez toho, aby musely projít přes lékárny. Tuto část se nakonec podařilo z návrhu zákona vypustit pozměňovacím návrhem. Tento návrh byl do zákona propašován údajně bez informování ministryně Juráskové.

Na základě upozornění některých expertů na neudržitelnost současného systému kvůli neustále rostoucím výdajům na léčiva z veřejného zdravotního pojištění, jsem požádal, aby se Podvýbor pro ekonomiku ve zdravotnictví Sněmovny zabýval největšími vadami stávajícího zákona. Podvýbor se sešel od podzimu 2009 do jara 2010 celkem 3x a přestože dostatečně popsal nejvážnější chyby v zákoně a přestože byla vůle zákon změnit, ministerstvo zdravotnictví neposkytlo potřebnou součinnost a nepředložilo navržené změny v paragrafovém znění a tím zakonzervovalo špatný zákon až do současné doby.
Profit samozřejmě sklízejí farmaceutické firmy ke škodě nás všech. V České republice se také povolují úhrady řady nových originálních léků, bez solidního prokázání účinnosti a Česká republika se tak stává pokusnou laboratoří pro zahraniční farmaceutické firmy za peníze nás všech. Takový luxus si většina vyspělých zemí nemůže dovolit.

Smutné je, že současně projednávaná novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, která měla původně největší chyby a penězovody v této oblasti odstranit, byla obohacena o spoustu nepřijatelných ustanovení, o další nesouvisející novely zákonů a samotný text lékové části byl opět měněn na poslední chvíli, těsně před jednáním výboru sněmovny.

Pokud se čtenář ptá, jak je to možné, pak odpovídám – peníze, které zdravotní pojišťovny a my všichni zaplatíme navíc, někde skončí. Pokud jsou takové věci u nás možné, pak jenom z jednoho prostého důvodu – organizované rozkrádání je zakrýváno politiky, kteří z těchto peněz mají prospěch.

Ludvík Hovorka