Po delší odmlce přinášíme rozhovor Miloslava Jančíka s cestovatelkou, geografkou a letošní dobrovolnicí na fotbalovém šampionátu v JAR Simonou Šafaříkovou:

Simono, jako dobrovolnice FIFA jsi se účastnila Football for Hope Festival, jež byl součástí Mistrovství světa ve fotbale v Jihoafrické republice. O jaký festival šlo a jak probíhal?
Organizace, které se festivalu účastnily, přijely na čtrnáct dní a bydlely v jedné škole v Johannesburgu všechny dohromady. První týden byl věnovaný seznamování, takže jsme pro ně připravovali aktivity, kde se snažili bavit různými jazyky a poznat jeden druhého. Hlavními jazyky byla francouzština, angličtina a španělština, ale byli tam lidi z Kambodže nebo Indie, kteří těmito jazyky nemluvili. Bylo ale fantastické, že za těch čtrnáct dní si našli způsob, jak se pomocí rukou, nohou a jednoduchých vět dorozumět. Taky byly pro účastníky připravené exkurze, jeli se podívat na safari, byli i v Alexandře, místě pořádání festivalu. Je to jeden z největších townshipů (městské části často málo rozvinuté, kam bylo za apartheidu sestěhováváno nebílé obyvatelstvo – pozn. aut.). Stadion byl postavený jen na malou kopanou, s kapacitou dva a půl tisíce diváků. Druhý týden začal normální fotbalový turnaj, který se hrál v osmi skupinách po čtyřech. První dva týmy postupovaly do boje o Football for Hope Cup, ale pro zbývající dva týmy festival nekončil, znovu se rozdělily a hrály o Alexandra Cup. Football for Hope Cup vyhrála nakonec keňská Mysa (organizace, která se s jiným týmem v červnu představila ve Slavoníně na turnaji Fotbal pro rozvoj – pozn. aut.), ve finále na penalty porazila Search&Groom z Nigérie. Alexandra Cup vyhrála Espérance ze Rwandy.


Před zápasem na Football for Hope Cup


Jak se dařilo dostát myšlence festivalu, tedy dodat mládeži ze sociálně znevýhodněného prostředí impuls do dalšího života?
Myslím, že se to dařilo dobře. Často jsem se bavila s lidmi z Bosny, Rwandy, Ugandy a Nigérie a bylo velmi těžké z nich dostat jakoukoliv negativní poznámku k celému turnaji. Když jsem se jich ptala, co pro ně znamená, že mohou cestovat a být v jižní Africe, tak zmiňovali obrovskou motivaci, poznání nových kultur, možnost vidět jak se žije jinde a to, že chtějí dál studovat. Objevovaly se i názory, že chtějí být dál fotbalisty, a že to pro ně může být možnost jak se dostat dál, ale byly tam i takoví, kteří mi říkaly: „Já vím, že chci být fotbalistkou a musím dál studovat, ale když nebudu fotbalistkou, tak chci být právničkou a změnit situaci v naší zemi.“ Tohle byla třeba dívka z Nigérie, ale děti z Ugandy na to měly podobný názor. Myslím, že pro děti to rozhodně mělo smysl, otevřely se jim oči, nabudí je to a někam dál posune. Fotbal může i zbourat bariéry mezi národy. Pro mě byl úžasný obrázek, když vidíš na jevišti teenagery z Izraele a Palestiny a jsou spolu schopni mluvit. To, jaké je politické pozadí, je zase ještě složitější, nemůžou například o své činnosti doma otevřeně mluvit. Ale i rozdíly mezi rasami byly setřeny, nikdo nepřemýšlel nad tím jakou má barvu, všichni spolu komunikovali.

Jaká byla tvoje role a jaké z ní vyplývaly povinnosti?
Byla jsem tam jako dobrovolník FIFA jen pro Football for Hope Festival, vedle toho byli dobrovolníci pro fotbalové mistrovství. Pracovala jsem v oblasti Hospitality, to znamenalo, že jsme byli jako dobrovolníci přiřazeni k jednotlivým týmům a pomáhali jsme s provozními záležitostmi, přípravou a organizováním jejich volného času. Další dobrovolníci pracovali v oblastech doprava, management, služby pro diváky, ale ti nebyli v takovém kontaktu jednotlivými delegacemi.

Většinu času jsi tedy byla v Johannesburgu, jaký dojem na tebe jižní Afrika udělala?
Jihoafrická republika je pro mě země obrovských kontrastů. Na jedné straně jsou bohatí, na druhé chudí a rozdíl mezi nimi je obrovský. Díky kamarádům jsem se dostala do rodiny, která bydlí v jedné části Johannesburgu, založili si podnikání, tvrdě pracovali a teď mají obrovský dům se zahradou. Na druhou stranu v townshipu v Alexandře bydlí na malé ploše půl milionu lidí a je tam více než padesátiprocentní nezaměstnanost. Můj dojem je takový, že spolu rasy mezi sebou až tolik nekomunikují, pořád je vidět rozdělení ve společnosti, přestože apartheid oficiálně v roce 1994 skončil. Je vidět, že s tím lidé chtějí něco dělat, ale nezmění se to za patnáct let. Mají apartheid v myslích natolik vrytý, že jeho odstranění potřebuje víc času. Ale bohatší lidi mohou být dnes běloši i černoši, vybudovala se tam vrstva majetné černé populace.

V českém tisku před mistrovstvím i během něj hodně rezonovalo, že Jižní Afrika je zemí s velmi vysokou mírou kriminality. Ty ses pohybovala i v oněch townshipech, kterým jsou tyto problémy přisuzovány. Měla jsi někdy obavy o bezpečnost?
Bude to možná znít divně, ale s bezpečností jsem neměla nikdy žádný problém. Přestože jsme byli dobrovolníci pod hlavičkou FIFA, tak pro nás nebyla zařízena žádná doprava. Bydlela jsem hodinu cesty přes Johannesburg od místa festivalu, takže jsem se musela dopravovat městskou dopravou. To není MHD v našem slova smyslu, jezdí se minibusy, které si stopnete na ulici. I tak jsem nikdy neměla jediný problém a kdykoliv jsem se místních lidí zeptala na radu, tak mi pomohli a všechno mi vysvětlili. Důvody neznám, během šampionátu byla posílená bezpečnost, v ulicích bylo hodně policistů, ale byla jsem i přímo v centru města na Carlton Tower, o které se říká, že je v opravdu nebezpečném centru Johannesburgu a nic se mi nestalo. Věřím, že Jižní Afrika může být nebezpečná, ale když mi bylo řečeno „nejezdi v noci tam a tam a nepoužívejte po setmění taxíky“, tak jsem to samozřejmě nedělala.



Co si ve světle těchto svých zkušeností myslíš o srdceryvných příbězích českých sportovních zpravodajů a jejich „životu nebezpečných výpravách“ do slumů? Člověk měl při čtení skoro pocit, že na každém kroku číhá loupež, smrt podřezáním nebo zastřelením a oni náhodou přežili…
(přemýšlí) Myslím si, že člověk, který přijede z naší kultury do slumu, nic o něm neví a jde tam sám, tak může mít pocit, že mu někdo chce ublížit a zabít ho. O townshipu se říká hodně negativních věcí, ale myslím si, že pokud tam člověk je s místními, tak bude hlavně a jedině terčem pohledů, protože bílí lidé tam nechodí každý den. Během šampionátu to samozřejmě bylo jiné, a proto mohli i lidé ve slumu vidět změnu v myšlení. Opakuju se, ale neměla jsem jediný problém. Vždycky jsem v townshipu byla s místními, takže jsem se nemusela bát, ani jsem k tomu neměla důvod. Samozřejmě to prostředí na tebe působí jinak, než když se procházíš v Olomouci po ulici, je to stísněnější, uličky užší, malé domky, ale to neznamená, že ti chce někdo ublížit. V Alexandře žije půl milionu lidí, je to jeden z největších slumů v Johannesburgu, to ale přece neznamená, že ti chce sto procent z nich něco udělat. Když si člověk dává pozor, respektuje místní kulturu a nedělá nezodpovědné věci, tak si myslím, že mu žádné nebezpečí nehrozí.


V místním townshipu (slumu)

Ve svých reportážích pro Naši Adresu (informační portál, pozn.LP) jsi psala, že se ti podařilo navštívit utkání Paraguay Španělsko. Jaký to byl zážitek?
Náhodou jsem se dostala do VIP sektoru, takže jsem seděla přímo na půlící čáře. Atmosféra byla úžasná, bylo to v Ellis Parku v centru Johannesbrugu, vuvuzely bzučely, lidi řvali, tleskali, nikdy jsem nic takového nezažila, takže to byl opravdu zážitek. Byla jsem párkrát na fotbale na Sigmě, ale to se nedá srovnat. Osmačtyřicet tisíc lidí, neskutečný kotel a atmosféra.

V naší společnosti je fotbal na jednu stranu fenomén dehonestovaný korupcí a často spojovaný s relativně jednoduchým a pohodlným životem profesionálních sportovců. Na druhou stranu je to nejpopulárnější sport, který má u nás suverénně nejvyšší počet registrovaných hráčů. Jak vnímáš fotbal ze svého pohledu?
Ten pohled může být velmi negativní, ale i velmi pozitivní. Myslím si, že může být hodně negativního v profesionálním fotbale a bylo by dobré ho mezi lidmi očistit. Ale na této úrovni, kde se využívá jako prostředek k rozvoji, se stává účinným nástrojem. V Africe vidíte na každém rohu a o víkendu opravdu všude, jak se honí děti za kopačákem. Dává jim to možnost dostat se ke vzdělání, studovat a tady skutečně má fotbal sílu i potenciál něco změnit, pokud se využívá zodpovědně.

A změnil některému z účastníků festivalu?
V rámci programu vzájemného poznávání probíhaly workshopy a v jednom se měli účastníci pokusit vyjádřit, co pro ně fotbal znamená a jestli jim přináší nějakou naději. Byla jsem ve skupině, kde byli především španělsky mluvící děti, slovo si vzal přibližně šestnáctiletý kluk z Kolumbie a říká: „V Bogotě (hlavní město Kolumbie – pozn. red.) jsme začali hrát fotbal na ulici a časem jsme začali organizovat turnaje. Pak jsme si založili organizaci, která se postupně rozšiřovala, začali jsme se pohybovat po celém městě a poznávali jsme nové lidi. Časem jsme mohli poznat díky fotbalu i jiné části Kolumbie. Chodím do školy a máme samozřejmě zeměpis, kde se učíme, jak vypadá svět, jak vypadá Jižní Amerika nebo Afrika. Nikdy jsem si však nemyslel, že já jednou pojedu do Afriky. Ale já jsem tady!“ Když skončil, tak mi běhal mráz po zádech. Už jen díky tomu, že fotbal takové děti z často znevýhodněných rodin nastartuje, má rozhodně smysl.

Zmiňovala jsi, že Footbal for Hope Festival se účastnil společný tým Izraele a Palestiny. FIFA má přísná opatření vůči vměšování politiky do fotbalu, kdy zakazuje státům jakkoliv politicky zasahovat do fungování fotbalu v zemích. Na druhou stranu se tady jakoby snaží fotbal vpašovat do politiky, byť zřejmě s těmi nejčistšími úmysly. Je to paradox? Jaká je by měla být role fotbalu v politice a naopak?
Máš pravdu v tom, že FIFA se snaží politiku odstřihnout od fotbalu a podle mě by politika neměla zasahovat do sportu. Společný tým Izraele a Palestiny ale není o politice, jestli se to tak dá říci. Děti, které jsou normálně oddělené zdí, mají šanci se jednou za měsíc potkávat na společném turnaji. Dochází mezi nimi k interakci a díky organizaci The Peres Center for Peace se mohou potkat a říct si: „Aha, ten muslim nemusí být špatnej. Aha, s tím Židem se můžu bavit. Neznamená to, že když mi do hlavy celý život nalívali nebav se s židem nebo s muslimem, že to není možné.“ Samozřejmě není možné ty děti najednou přivést k sobě a říct jim „bavte se“. Je to výsledek dlouhodobého procesu. Streetfootballworld (sdružuje 80 organizací, které využívají fotbal jako prostředek k rozvoji – pozn.aut.) má novou knížku, která se jmenuje ELEVEN Making lives better: 11 Stories of Development through Football. V jednom z příběhů popisuje dívka z této organizace, jak byla na začátku postavena vůči opačnému etniku a díky fotbalu mohla pochopit, že nemusí být nepřátelé. Pro samotnou organizaci i její hráče může být těžké oficiálně v Izraeli nebo Palestině, protože dělají něco, proti čemu obě vlády vystupují. Podobnými problémy se zabývá i organizace Football Friends, která se snaží dávat dohromady lidi na Balkánském poloostrově, ať jsou to muslimové, katolíci nebo pravoslavní. Tyto organizace ale skutečně nejsou politické.



Dlouhodobě se zabýváš rolí sportu v sociálním rozvoji dětí a mládeže a v Africe jsi měla v plánu věnovat se svému výzkumu. Jak probíhal?
Dělala jsem rozhovory s teenagery týmů Ugandy a Nigérie. Pomocí rozhovorů se snažím najít odpovědi na otázky jako: Co pro teenagery znamená možnost účastnit se festivalu v Jihoafrické republice? Jak fotbal ovlivňuje jejich život? Také jsem se škálovací metodou snažila dozvědět, jaká je atmosféra v jejich týmu. Jela jsem i do Ugandy a zpovídala učitele, rodiče a trenéry těchto dětí. Materiálu mám dost, ještě mě čeká vyhodnocení.

Co si Afričani myslí o Evropě a zbytku vyspělého světa?
Myslím si, že spousta lidí vnímá vyspělý svět jako místo, kam by chtěli směřovat. Podle nich máme všeho dostatek a je pro nás všechno jednoduché.

Autor rozhovoru: Miloslav Jančík, fotografie: Simona Šafaříková
Simona Šafaříková je cestovatelka, geografka a asistentka Univerzity Palackého v Olomouci, kde přednáší na katedře Mezinárodní rozvojové spolupráce. Světového šampionátu v JAR 2010 se zúčastnila jako dobrovolnice FIFA. Působila na doprovodném turnaji sociálně znevýhodněné mládeže Football for Hope Festival v Johannesburgu a sbírala podněty pro svou vědeckou činnost. Článek vyšel na informačním portálu Naše adresa.