Francouzský region Midi-Pyrenées (Střední Pyreneje) patří svou rozlohou nejen mezi největší v zemi, ale beze sporu také mezi ty nejkrásnější. Bájná pevnost Carcassonne, od západu k východu se táhnoucí průplav Canal du Midi, zvlněná krajina departementů Aveyron a Gers či zasněžený horizont s vrcholky nebetyčných Pyrenejí vévodí turistickým katalogům a pohlednicím. Málokdo však již ví, že nedaleko hlavního města regionu Toulouse přezdívaného „Růžové město“ (Ville rose) bylo v roce 1896 založeno první dělnické družstvo na francouzském území. Jednalo se o sklářské družstvo v Albi, rodném městě světoznámého malíře Toulouse-Lautreca. O jeho vznik se svým vlivem zasloužil jeden z velkých proponentů francouzského družstevnictví Jean Jaurès. Tento původním vzděláním filosof a pedagog na gymnáziu v Albi, později politik a novinář působící v toulouském deníku La Depêche, se po celý život angažoval v obraně a podpoře myšlenek sociální ekonomiky. Dnes v regionu Midi-Pyrenées působí stovky družstev (coopératives), vzájemných bank a pojišťoven (mutuelles), občanských sdružení (associations) a nadací (fondations), které tvoří čtyři hlavní pilíře francouzského modelu sociální ekonomiky - économie sociale et solidaire.


Zdroj: http://www.picturalissime.com/musee_midi_pyrenees.htm

Je nedělní ráno a zvony slavné románské baziliky Svatého Saturnina v Toulouse odbíjejí desátou hodinu dopolední. Zatímco v budově baziliky začíná tradiční katolická mše, v jejím okolí voní marocké domácí párky merguez a nakládané olivy. Na zdejším bleším trhu lze sehnat prakticky cokoli – od starého nábytku přes náhradní díly k bicyklům až k různým delikatesám z arabského světa. Na náměstíčku u nedalekého kostela Saint Aubin na středoevropana čeká další překvapení. Lidé s proutěnými košíky se prodírají mezi stánky s ovocem a zeleninou vypěstovanými převážně v regionu Midi-Pyrenées. Nabídka je omezená a ceny jsou vyšší než v supermarketu - místní zemědělci prodávají jen to, co jim zrovna roste na poli. Mnozí jsou však již se svými pravidelnými klienty domluveni a mají pro ně předem připraveny bedýnky s čerstvou zeleninou, ovocem či vínem. Na nedělním trhu Saint Aubin nechybí domácí uzeniny, sýry, koření a bylinky, bio-mošty, proutěné výrobky, knižní antikvariát, hračky z chráněných dílen a samozřejmě francouzské pečivo. Na schodech před kostelem improvizují mladí harmonikáři a pouliční umělci a na slunci se u kávy vyhřívají spokojení zákazníci. Kromě kvalitních výrobků si odnášejí i příjemný zážitek z neopakovatelné atmosféry trhu a ze setkání s lidmi, s nimiž sdílí svůj životní styl.



Podobně jako je tomu ve Velké Británii, i ve Francii zažívá sociální ekonomika v posledních letech nebývalou obrodu. Mezi její nejčastější důvody uvádějí francouzští autoři rostoucí citlivost francouzů vůči negativním dopadům ekonomické krize. Sem řadí například politiku velkých a nadnárodních korporací přesouvajících výrobu do zemí s nižšími výrobními náklady, rostoucí nezaměstnanost určitých skupin obyvatelstva či neprůhledné spekulace na finančních trzích. Jiní autoři zdůrazňují dlouhodobou krizi celospolečenskou provázenou vznikem nových sociálních hnutí a prosazováním nových spotřebních trendů. V pomyslné opozici k tradičním spotřebitelům (consommateurs) dnes stojí spotřebitelé aktivní (consom´acteurs). Za touto slovní hříčkou se skrývají lidé, kteří se důsledně zajímají o původ kupovaného zboží, jsou ochotni si připlatit za kvalitu, lokální produkty, výrobky Fair trade a upřednostňují služby šetrné k životnímu prostředí. Můžeme spekulovat, do jaké míry je toto ekonomické chování v současné době módním trendem. Popularita trhů podobných tomu v Saint Aubin však dokazuje, že motivací ke koupi daného zboží nemusí být jen poměr cena-kvalita, ale také určitá sociální dimenze. Francouzi jí říkají lien social. Právě toto úsilí vrátit lidský rozměr do centra ekonomické směny a oživit mezilidskou solidaritu neodmyslitelně patří k současnému francouzskému pojetí économie sociale et solidaire.

V posledních letech v regionu Midi-Pyrenées opět roste počet firem a organizací, které experimentují se sociálním podnikáním, sociálními inovacemi a přijímají nové právní statuty, jako například „Družstevní společnost veřejného zájmu“ (SCIC). Mezi takové patří i SCIC s názvem Mobilib nabízející svým členům sdílení automobilů, které si mohou na několika místech vypůjčit a opět vrátit podobně jako jízdní kola. „Spoluvlastníky“ a zároveň klienty Mobilibu mohou být díky statutu SCIC nejen fyzické osoby, ale i osoby právnické či orgány veřejné správy. Dalším příkladem úspěšně se rozvíjejícího sociálního podniku v Midi-Pyrenées je výrobní družstvo Éthiquable dodávající na místní trh výrobky s certifikátem Fair trade. Družstvo Éthiquable se sídlem ve vesničce Fleurance obchoduje výhradně s malými výrobci z rozvojových zemí organizovanými v družstvech. Jejich výrobky pak nabízí jen na francouzském území a jejich skladování soustřeďuje v místě svého sídla za účelem posílení tvorby pracovních míst v regionu. Do francouzské sociální ekonomiky spadá i celá řada dalších iniciativ. Družstevní banka La NEF se například investuje do sociálně či environmentálně prospěšných projektů. Asociace ADIE založená polskou ekonomkou Marií Nowak zase poskytuje mikroúvěry začínajícím podnikatelům se sociálním a kulturním znevýhodněním. Nedílnou součást francouzské sociální ekonomiky tvoří i sociální firmy (entreprises d´insertion) zaměstnávající osoby znevýhodněné na trhu práce. Sem patří i tzv. Régies de quartier, jakási sdružení občanů sociálně vyloučených čtvrtí, která zde poskytují technické služby - pečují o zeleň, úklid v ulicích a dopravních prostředcích, vylepují plakáty atd. Jejich cílem je pečovat o své okolí, poskytnout pracovní příležitost dlouhodobě nezaměstnaným obyvatelům těchto čtvrtí (nezřídka potomkům imigrantů) a integrovat je do pracovního trhu.

Bývalý streetworker a někdejší ředitel jedné z těchto Régies de quartier v Toulouse, Jean-Paul Pla, dnes působí na toulouské radnici jako poradce a obecní zmocněnec pro rozvoj sociální ekonomiky. Jen v Toulouse zaměstnávají organizace sociální ekonomiky na 37 000 lidí a o jejich propagaci a rozvoj usilují hned dvě platformy. První z nich s názvem CRESS (Regionální komora sociální ekonomiky) je plně financována vládou a sdružuje především starší organizace sociální ekonomiky typu vzájemných pojišťoven a bank (mutuelles) a družstev. Druhá platforma, ADEPES, je mladší a sdružuje především asociace, SCIC, sociální firmy a některá výrobní družstva. Právě ADEPES ve spolupráci s obecním zastupitelstvem v Toulouse pořádá každý podzim čtrnáctidenní festival sociální ekonomiky, kde mají možnost představit své aktivity desítky organizací z celého regionu Midi-Pyrenées. Tento festival plný workshopů, koncertů, výstav, filmových projekcí a trhů letos v Toulouse probíhá ve druhé polovině října.

Rozvoj sociální ekonomiky v regionu Midy-Pyrenées však není tak idylický, jak by se na první pohled mohlo zdát. Specialista na sociální ekonomiku z univerzity Toulouse Le Mirail, Jacques Prades, za jednu z největších překážek považuje vysokou závislost asociací a dalších sociálně ekonomických subjektů na státních financích a určitý ideologický spor různých myšlenkových proudů. Ten v Midi-Pyrenées ztělesňují právě ony dvě výše citované platformy hlásící se k odlišným politickým stranám. Obě jsou navíc do značné míry závislé na jejich politické vůli a náklonnosti. Koordinátorka jedné z nich - platformy ADEPES - Berenice Dondeyenne oproti tomu za hlavní brzdu rozvoje sociální ekonomiky označuje zbytečné lpění na tradičních právních statutech a neochotu otevřít pole sociálního podnikání firmám s čistě „tržním“ statutem typu našich s.r.o. či a.s. S tímto názorem však v místním kontextu zůstává spíše v menšině. Ve Francii dosud převažuje názor, že sociální ekonomiku tvoří výhradně družstva, vzájemné společnosti, asociace a nadace.

Text vyšel v Newsletteru o.p.s. Nová ekonomika 3/2010

P.S. I u nás už se koncept sociální ekonomiky začíná pozvolna etablovat. Najít si pro něj cestu ve chvíli, kdy slova "sociální" či "družstvo" vyvolávají v Čechách spíše husí kůži než inspiraci nebude rozhodně jednoduché. Právní statuty, které by usnadňovaly kombinovat ziskovost a přitom garantovat reinvestici zisků k maximalizaci sociálního či environmentálního cíle podnikání zatím v ČR nemáme (narozdíl například od Velké Británie). Skutečnými sociálními podnikateli, kterým se i přes ne vždy příznivé podmínky daří, se to ale v Čechách jen hemží. Stačí mít jen otevřené oči...