Do Moskvy pozvolna přichází podzim. Počasí se často střídá a nad bílými paneláky se prohánějí šedivá mračna. Život na kolejích tepe pořád stejným tempem – dopolední studium, odpolední četba a večerní popíjení, zvonění kytarových strun, zpěv a noční hodiny konverzace. Výuka je politicky nezávadná a naše velmi pěkná učitělnica Aljonka se věnuje především oblečení, nakupování a jídlu. Nicméně čas od času zažíváme drobné příhody, z nichž si pozvolna pokoušíme sestavit vlastní mozaiku o tom, jak to v puškinově vlasti chodí.





Minulý týden jsme se po škole vypravili na toulku za ruskou historií. „Istoričeskyj muzej“ je mohutná budova z červených cihel střežící vstup na Rudé náměstí. Okolo proudí davy turistů. Na skupinku kolemjdoucích dětí s rodiči mává plyšový Bart Simpson. Hned vedle jim kynou falešný Lenin se Stalinem. Vypadají docela věrohodně. Děti se známým tvářím vrhají na klín a rodiče jim za společnou foto strkají do kapes padesátirublovky. Dalším tahákem na focení jsou cvičené opice oblečené ve stylu popových zpěváků z 80.let, orel přivázaný na provázku či rovnou celá šlechtická rodina. O kus dál na „nultém kilometru všech silnic v Ruské federaci“ za sebe turisté pro štěstí hází drobné mince, po nichž se v zápětí vrhají okolo číhající senioři. Zaplouváme do obrovské budovy muzea. „Směr výstavy vede tudy“, upozorňuje nás bdělá děžurnaja v jednom ze sálů věnovaných Petru Velikému ve chvíli, kdy si exkurzi chceme trochu zkrátit. Poslední dvě století chybí. Musíme se tedy přesunout do „Centrálního vládního muzea současné historie Ruska“



To podle mapy leží jen 21 bloků odtud přímo na ulici Tverskaja. Ty však nejsou číslované podle vchodů, nýbrž podle jednotlivých domů. Přes čtvrt hodiny kličkujeme mezi nakupujícími Ruskami plujícími s obdivuhodnou obratností na deseticentimetrových podpatcích. Rudá secesní stavba muzea se před námi rozestupuje až za Puškinovým náměstím. V historickém exkurzu pokračujeme dále – Alexandr III., Mikuláš II., rusko-japonská válka a pak už jen Lenin a Stalin. Propagandistické plakáty, úryvky z pamfletů, černobílé fotografie dělnických vzpour a stávek, industrializace, elektrifikace, sjednocení proletářů, stroje a automobily, vojenské uniformy. Po sibiřských gulazích, deportacích, politických vězních, mučení, hladomorech a dalších zvěrstvech ve jménu srpu a kladiva pátráme marně. Nebo že bychom se přehlédli? Na sál věnovaný 2. světové válce navazuje expozice o současném Rusku. Vévodí jí fotografie prezidenta Medvěděva a v televizi běží jeden z jeho projevů k vládě. Usměvavý Putin diskutuje s mládeží zobrazenou při sportovních či kulturních událostech. Saxofony, klavír, plynové bomby a hliníkové ešusy pro horskou turistiku, vysokoškolské diplomy a všudypřítomné medaile. To si zaslouží poklonu, říkáme si ironicky u východu.



Na nedalekém náměstí Puškina jsme nedávno zahlédli protestovat několik aktivistů proti ruské politice v Abcházii a Jižní Osetii. Dnes tam na kartónové krabice zaníceně bubnuje jakýsi vlasatý chlapík. Projevy svobodného ducha se však kolemjdoucí moskované a moskovanky nenechávají příliš vyrušovat. Vysoké podpatky cvakají směrem k dalšímu butiku a podél náměstí dále okázale plují bílé a černé limuzíny značky Hummer. Bolí nás nohy i hlava a tak se necháváme unášet eskalátory směrem k domovu - do dusného podzemí zdejšího metra. Nezvykle mnoho lidí okolo nás během jízdy listuje v knížkách. V Rusku (tj. v Moskvě) v poslední době nastal čtecí boom, říkala učitelnica Aljonka. O čem a jak asi tihle lidé čtou?