„Vybudování elektrárny a dlouhodobá ekonomická soběstačnost není hlavním cílem obecně prospěšné společnosti Energeia – je jen prostředkem k tomu, abychom mohli co nejlépe a nejsvobodněji dělat práci, kterou považujeme za podstatnou,“ popisuje na svých internetových stránkách hlavní myšlenku projektu jeden ze zakladatelů společnosti Energeia, o.p.s. (www.energeia.cz) Marek Černocký. Když jsem si přisedl k jeho stolu v kavárně jednoho pražského nákupního centra, uvítal mne širokým úsměvem a pevným stiskem ruky. Po mé otázce, jak se to všechno "semlelo“, začal vyprávět těžko uvěřitelný příběh o svém záměru, vybudovat na dolním toku Labe první vodní elektrárnu, jejíž obnovitelná energie by sloužila k financování sociálně prospěšných aktivit, populárně vzdělávacích projektů a především pak dětské hospicové péče provozované dosud Nadačním fondem Klíček. Po bezmála desetiletém intenzivním úsilí, jednání s úřady, nekonečném zápolení se státními institucemi, lobbisty a tvrdou konkurencí, je projekt vodní elektrárny nyní již ve stádiu zahájené stavby a před jeho dokončením nestojí již žádné administrativní překážky. Chybí jen jediné – prostředky k dofinancování. Hledají se dostatečně odvážní, sociálně odpovědní a především důvěryhodní "spoluinvestoři“

Angažmá pana Černockého v prosazování veřejně prospěšných cílů začalo podle jeho slov již na počátku 90. let, kdy se pokoušel do rodného Hulína zvát různé české intelektuály s cílem „popularizovat poznání ve všech rovinách a posilovat tak vědomí souvislostí napříč vším lidským věděním, tedy nejen v rámci přírodních a společenských věd“. Po dvouleté spolupráci s Dr. Jiřím Grygarem a mnoha dalšími lidmi zejména z univerzit a akademií České a Slovenské republiky a ze zahraničí společně vytvořili časopis Omega – revue pro vědomí souvislostí. Projekt se však nakonec ukázal jako ekonomicky neudržitelný a skupina se v roce 1994 musela rozejít.

Přemýšlení o tom, jak tyto aktivity s odstupem času obnovit a vlastní cesta životem přivedly nakonec pana Černockého k zájmu o vodní energii. Postupně se zrodila myšlenka vybudovat vlastní vodní elektrárnu a tím získat pro uskutečnění svých cílů obnovitelný zdroj příjmů. V roce 2001 se podle svých slov pan Černocký dostal k jednání o zhodnocení dosud nevyužitých jezů na dolním toku Labe. „Byl jsem tam v podstatě náhodou jako první ve chvíli, kdy tyto lokality byly k dosažení od správce vodního toku, tedy od Povodí Labe, s.p. Dokonce jsem předběhl velké firmy, které už si na jejich energetické využití myslely taky, což jsem zprvu nevěděl. A tak jsem projevil na půdě Povodí Labe, s.p. „oficiální zájem“. Pochopitelně u zadku jsem měl pavučinu, neměl jsem vůbec nic a neměl jsem ani představu, jak a s kým to zrealizovat.“

Se sestavením projektového záměru panu Černockému pomohli jeho přátelé. Po zhotovení dokumentace pro územní řízení, zahrnutí zákonných podmínek a kalkulaci nákladů a se však částka potřebná k realizaci tohoto na první pohled šíleného plánu vyšplhala do výše blížící se téměř jedné miliardě korun. „Řekl jsem si, že se pokusíme získat územní rozhodnutí a buď se pak stane zázrak a najde se někdo, kdo do toho půjde s námi, nebo se územní rozhodnutí prodá, protože samozřejmě bude mít svojí tržní hodnotu“.

V roce 2002 tedy začala téměř tříletá snaha získat územní rozhodnutí. Především však boj s finančně silnou konkurencí, která o něj usilovala také. Vlastní a vypůjčené peníze, ze kterých pan Černocký financoval tento zdlouhavý proces, byly postupně vyčerpány. V závěrečné fázi územního řízení se však i přes další překážky a útoky konkurence přeci jen objevila „zázračná“ pomoc v podobě sponzora, kterému se myšlenka projektu zalíbila. Motivací sponzora bylo v budoucnu se sám také aktivně zapojit do neziskových aktivit společnosti Energeia. Bylo tak možné nejen pokračovat v realizaci projektu elektrárny až do nynější fáze rozpracovanosti, ale paralelně rozběhnout také aktivity v oblasti dětské hospicové péče ve spolupráci s Nadačním fondem Klíček. Právě sem, do aktivit dětské hospicové péče, by měly směřovat prostředky získané z výroby elektrické energie nejdříve. „Budeme nabízet hospicovou péči rodinám s vážně nemocnými dětmi a rodinám, které se vyrovnávají se ztrátou svého dítěte, a povzbuzovat veřejnost k zodpovědnému přístupu vůči vlastnímu životu a světu, k uvažování v souvislostech“, píší na svém webu manželé Královcovi, zakladatelé Nadačního fondu Klíček (www.klicek.org), který je společnosti Energeia, o.p.s. od počátku její existence partnerem.

Jak si ale být jist, že Energeia skutečně zhodnotí své zisky tak, jak slibuje? Nedůvěřivého českého člověka možná přesvědčí fakt, že Marek Černocký za svůj podnikový záměr a za svou snahu o vybudování vodní elektrárny získal v roce 2007 prestižní cenu mezinárodní organizace pro podporu sociálních inovací Ashoka (www.ashoka.org). Tato nadace založená americkým právníkem a neúnavným propagátorem „sociálního podnikání“ Billem Draytonem působí na území celého světa a podporuje lidi, jejichž veřejně prospěšné iniciativy usilují o řešení závažných společenských a environmentálních problémů dnešní doby. V České republice Ashoka od roku 1995 podpořila 22 „sociálních inovátorů“. Patří mezi ně například Jana Hradílková, spoluzakladatelka občanského sdružení Berkat (www.berkat.cz), pomáhajícího uprchlíkům z Čečenska a dalším imigrantům v ČR, Dája Kabátová, zakladatelka Letohrádku Vendula (www.letohradekvendula.cz), denního a týdenního stacionáře a chráněné dílny pro klienty i s různými formami zdravotního postižení, či Petra Vitoušová, která řídí občanské sdružení Bílý kruh bezpečí (www.bkb.cz) s cílem pomáhat obětem trestných činů.

Kvůli pokračující ekonomické krizi a ztrátě ekonomické podpory sponzora, stojí v dnešních dnech Marek Černocký před zásadním rozhodnutím. Vzdát se bezmála desetiletého úsilí o vybudování společensky prospěšné vodní elektrárny na Labi a celý projekt prodat některému s mnoha zájemců, byť s mnohanásobným ziskem, anebo ještě doufat, že se přece jen podaří dotáhnout jednání s bankami a dalšími možnými partnery. Pokud by pan Černocký žil ve Francii, Španělsku či Holandsku, mohl by se obrátit například také na některou z tzv. „etických“ nebo „alternativních“ bank. Jejich společným znakem je sdružování investorů, kteří dávají přednost podpoře konkrétních kulturních, sociálně či environmentálně prospěšných projektů před investicemi do komodit a fondů pohybujících se na virtuálních peněžních trzích. Každý investor do oblasti ekologického zemědělství, péče o seniory či rozvoje uměleckých řemesel si díky službám těchto bank může snadno ověřit, kam jeho peníze skutečně putují a zajistit sice dlouhodobou, ale ověřitelnou a trvale udržitelnou investici. Návratnost z těchto investic se může na první pohled jevit pochybně. A faktem také zůstává, že „etické financování“ dosud v západních zemích představuje značně okrajovou součást finančního sektoru. Přesto zájem o tyto finanční instituce zejména v posledních letech roste. A podle průzkumů francouzského týdeníku Alternaives Économiques například investice těchto bank prokázaly vysokou odolnost vůči dopadům ekonomické krize.

Je škoda, že bankovní instituce podobné italské Banca Etica (www.bancaetica.com), holandské Triodos (www.triodos.com) či francouzské La NEF (www.lanef.com) u nás v Čechách zatím nenajdeme. Přitom právě prostředky etického či sociálně odpovědného investování by k uskutečnění snu manželů Černockých mohly výrazně přispět. Pravda, ten jejich se svými finančními náklady přeci jen značně vymyká z průměru. Přesto si nemohu odpustit otázku, zda by si podobné občanské, neziskové a veřejně prospěšné iniciativy v naší zemi nezasloužily po dvaceti letech svobodného ekonomického rozvoje, rostoucího blahobytu, ale také vzniku nových společenských problémů více důvěry?