Za současného stavu věcí zajisté napadá více lidí než obvykle, zda je rozumné, aby náš blahobyt, či spíše stabilita naší společnosti vůbec, závisely na nikdy nekončícím exponenciálním růstu.

Jestli je únosné, aby se zdraví našeho „otevřeného“ hospodářství odvíjelo výrazným dílem od zahraničních činitelů, a to někdy velice vzdálených. Zdali je bezpečné a prozíravé, že je náš národ bytostně závislý na dodavatelských řetězcích obepínajících celou zeměkouli. V obecné rovině ponechám tyto úvahy jiným, budu však hovořit o tématu, které je s nimi úzce spjaté.

Již dlouho se hovoří o tom, že vliv ČLR ve světě sílí spolu s její rostoucí ekonomikou – ponechme stranou, že čínský režim svůj vliv prosazuje velmi činorodě a čím dál agresivněji i pomocí široké palety jiných prostředků. Několik posledních let můžeme sledovat na vlastní oči, jak řada západních osobností, institucí a podniků přizpůsobuje svá rozhodnutí zájmům Pekingu. Děje se tak přitom ze strachu z hospodářských důsledků činů nepříznivých čínské vládnoucí garnituře. A není ničím výjimečným potkat osoby, jež hlásají, že pro blaho našich prostých občanů i jejich zaměstnavatelů je nutné být s ČLR zadobře, i když dotyční prý „pochopitelně“ vidí nevábnost postupů generálního tajemníka Si Ťin-pchinga a jeho svity. Je to sice argumentační faul, protože co si budeme namlouvat, životně je na dobrých vztazích s ČLR závislá jen menšina ekonomických subjektů, které přispívají k slušné životní úrovni v naší zemi. Nicméně v jádru takové tvrzení odhaluje skutečný problém, a to problém zcela zásadní.

V éře globálního kapitalismu a vlády jeho ideologického zaštítění, neoliberální doktríny, tak vřele u nás přijímané elitami a postupně zvnitřňované i běžnými lidmi, je státní suverenita a svoboda jednotlivých aktérů i jejich skupin omezována a spoluurčována tržními a kapitálovými vztahy. Tato otázka se dostává do popředí zejména v konzumních společnostech, kde je politická a potažmo i společenská stabilita bytostně podmíněna vzkvétající ekonomikou. Jestliže jsme za zmíněných okolností přijali za nového boha rostoucí HDP, klaníme se zlatému teleti volného pohybu osob a zboží (a kapitálu, pochopitelně) a věříme na bajky o tom, že kapitál nezná národnost, nezbývá nám skutečně nic jiného než pokaždé, je-li to nutné, pošlapat vlastní suverenitu, pokud nám někdo z velkých hráčů „na trhu“ hrozí za určité rozhodnutí nebo za kritiku odvetou.

Pokud vím, jediný, kdo má vyhrožování tohoto druhu v současnosti ve zvyku, kromě jiného protože si to může dovolit, je ČLR. Vydírání z její strany je na denním pořádku a docela dobře jí to vychází, ať už v podobě rozmanitých ústupků, nebo plíživé autocenzury. Zatímco u nás, kde je přímý hospodářský vliv Číny zanedbatelný, se politici třesou strachy před Číňany spíš tak nějak preventivně a ze zvyku (nebo si nechali navěšet bulíky na nos), v případě velkých západních společností a komerčně fungujících organizací (např. NBA) mohou být dopady hněvu Pekingu citelné.

Stejně jako v jiných oblastech tu navíc vznikl asymetrický vztah. Na Západě jako by kapitál skutečně neměl národnost a vztah mezi státem a ekonomikou je stále více rozvolňován podle neoliberálních zásad, kdežto v ČLR je hospodářství daleko pevněji řízeno státem a v hrubých rysech cele podřízeno politickým cílům. Konec konců i proto jsou velcí čínští aktéři v zahraničí vždy nutně exponenty čínského režimu. My tak necháváme kapitál a jeho vlastníky, aby se v zájmu zvyšování svých zisků, které pak ve šťastnějších případech aspoň zdaníme, přizpůsobovali požadavkům ČLR a současně vyvíjeli podobný tlak i na okolí a politiky. ČLR naopak využívá čínských společností k tomu, aby se podílely na budování čínské moci a šíření geopolitického vlivu ČLR.

Vrcholem všeho je pak zadlužování suverénních států u čínských finančních institucí, jak se to poměrně běžně děje v zemích východní a střední Evropy a vlastně všude, kde se prosadí iniciativa Pás a stezka (ale také např. v USA, kde podstatnou část státního dluhu vlastní ČLR). Nikdy asi neporozumím tomu, jak můžou být takové postupy ospravedlnitelné z hlediska elementární bezpečnosti a státní suverenity, a jejich důsledky pro tyto oblasti jsou již vidět tam, kde příslušný stát přestal zvládat splácení svých závazků.

Možná bude na místě se vážně zamyslet nad tím, je-li takový model záhodný, přijatelný a udržitelný, a znovu v sobě objevit sebezáchovný pud. Nikdo nám nepřikázal, aby bylo naše hospodářství strukturováno tak, jak strukturováno je, je to důsledek našich politických (ale i v úhrnu i individuálních) rozhodnutí. Volný pohyb osob, zboží a kapitálu není přírodní zákon, jeho míru a podmínky lze modifikovat. Otevřenost ekonomiky a její zranitelnost zvnějšku lze snížit. Soběstačnost a související odolnost proti krizím všeho druhu, jejíž podstatou jsou rezervy, redundance, a tedy i „neefektivita“ (pro neoliberály tradičně sprostá slova), jsou vlastnosti, jež lze naopak budovat, posilovat. A co víc, je na čase uvažovat – a nyní si mě BIS zapíše na seznam extremistů –, zda je globální kapitalismus zřízení, v němž musíme a chceme žít navěky a nikdy jinak.

Domnívám se, že je zřejmé, že nemůžeme mít všechno a že si budeme muset vybrat, co považujeme za klíčové hodnoty. Osobně bych volil radši politickou nezávislost, svobodu projevu a sebeúctu než neomezenou spotřebu. Jsem přesvědčen, že se dá dobře a možná i líp žít i ve skromnějších poměrech a hlavně stabilnějším a spravedlivějším ekonomickém modelu – i když přirozeně ne v kapitalismu, v němž každá stagnace, ne-li pokles, znamená smrtelné nebezpečí pro hospodářství a společenskou soudržnost. Podobně bych si spíš vybral soběstačnost před závislostí na zahraničních, zejména mimoevropských trzích. A je toho daleko víc. Nicméně jako už tolikrát, nakonec se ukazuje, pro ledaskoho možná překvapivě, že konkrétní spletitý problém, který vypadá „nečernobíle“, je v důsledku především otázka hodnot.