Čínská republika na Tchajwanu se v poslední době dostala do popředí zájmu hned ve dvou ohledech. Zaprvé přišla na přetřes v souvislosti s plánovanou cestou bývalého předsedy senátu Jaroslava Kubery a nevybíravým nátlakem ČLR a Hradu na její zrušení, a to s dramatickým vyústěním v podobě poněkud záhadné Kuberovy smrti. Zadruhé bývá pochvalně zmiňována za to, jak elegantním způsobem si poradila s koronavirem.

Výsledkem možné méně dramatickým, avšak stejně tragickým je, že i přesto byla zcela vyloučena z jednání Světové zdravotnické organizace, v níž sílí vliv Pekingu.

Když se Jaroslav Kubera nechal slyšet, že hodlá vyrazit na oficiální návštěvu Tchajwanu, probíralo se horem dolem, proč by tam jet měl a proč ne. Proti cestě zaznívaly nejrůznější důvody, mimo jiné se však často hovořilo o tom, že Čínskou republiku diplomaticky uznává jen nemnoho zemí na světě a cesty vysokých hodnostářů tam nevedou moc často. To je pravda – a to právě je na tom zarážející a ostudné.

Nebylo to tak přitom vždy. Mezinárodně byla v poválečné době uznávána pouze Čínská republika na Tchajwanu, kde tehdy ještě vládl velmi nevábný Čankajškův režim, zatímco Čínská lidová republika nikoli. Od 70. let se tento poměr začal proměňovat, aby dnes, v době Si Ťin-pchingovy i navenek stále agresivnější diktatury, byl Tchajwan pod nátlakem ČLR nakonec mazán i z map a nabídek cestovních společností, a to naopak v době, kdy je Tchajwan demokratickou zemí.

Skutečnost je taková, že Tchajwan je více než sedmdesát let via facti nezávislou zemí. Od konce 80. let se postupně snaží vyrovnat se stíny minulosti a jako svou devízu nabízí Západu snahu o vybudování vzorové demokracie. Což se o ČLR přirozeně nedá říci ani omylem. To, že svobodné západní státy nechaly Tchajwan na holičkách a podlehly tlaku Pekingu, je projevem bezcharakterní vypočítavosti a slabosti. Je to také signál všem ostatním, že i budou-li se chovat sebepříkladněji, západní mocnosti je hodí přes palubu, když by spojenectví s nimi poškozovalo jejich vyhlídky na zisk.

Je pokrytectvím, tu a tam poblahopřát tchajwanské prezidentce ke zvolení nebo nějak jinak rozjitřit „city čínského lidu“, nebo dokonce i vyjet na oficiální návštěvu, a přitom při všech jiných příležitostech opakovat pekingskou mantru o „jediné Číně“. Dokud bude západní společnosti a jejich reprezentace ovládat strach o příjmy a mamutí „západní“ korporace budou podstatnou část svých výdělků získávat z ČLR, bude se rozpolcenost Západu jen prohlubovat, stejně jako jeho slabost tváří tvář Pekingu. Řekněme si to už konečně zcela na rovinu: není možné hájit západní hodnoty, a zároveň být zadobře s čínským režimem a vydělávat na tom. A už vůbec není možné hájit západní hodnoty, a zároveň být na ČLR hospodářsky závislý.

Signál je to ostatně i pro ČLR, která v tomto ohledu funguje trochu jako Rusko. Komunistické straně Číny se tím potvrzuje okřídlený (protože trefný) výrok V. I. Lenina o tom, že kapitalisté nám prodají i oprátku, na níž je oběsíme. Díky tomu se ne neopodstatněně domnívá, že nejúčinnějším způsobem, jak dosáhnout svých geopolitických cílů, je neustálé vyhrožování a stupňovaná agresivita. „Pragmatické“ ústupky nejenže jsou chápány jako projev slabosti, ale vedou k dalšímu zhoršování postavení Západu a jeho vyjednávací pozice a dláždí cestu k jeho ústupu ze světové scény. A to nemůžeme potřebovat.

Ať je totiž Západ jakýkoli, kdo jiný než on bude bránit, jakkoli nedokonale a jakkoli nedokonalou, myšlenku základních lidských práv, poválečný mezinárodní řád, založený na východiscích vycházejících z kataklysmatické zkušenosti druhé světové války, a liberální demokracii? A jak přežijí evropské civilizační hodnoty, které, ať se nám to líbí nebo ne, přece jen do velké míry sdílíme se zbytkem našeho světadílu i s USA, když západní státy na jejich obhajobu rezignují? I když to totiž často vypadá ledajak, nemyslím si, že by našinec bez ohledu na politickou orientaci, až na nejhanebnější výjimky, doopravdy toužil žít v digitálním leninismu čínského střihu.

Jak bude sílit čínský vliv ve světě a v Evropě, podmínky pro život jednotlivce se budou zhoršovat s postupným ústupem instituce lidských práv, liberální demokracie a právního státu. Na základě zkušeností z jiných částí světa lze předpokládat také dramatický růst korupce a prohloubení nevýhodných obchodních vztahů s ČLR. Stačí se konec konců podívat, jak to vypadá podél Pásu a cesty, v Africe či na Balkáně. Řešením proto není říct, že s Tchajwanem se beztak nikdo nebaví. A pozor –řešením také není říct, že Západ je falešný a v posledku stejný jako ČLR. Protože to by byla bohapustá lež.