Jedním z oblíbených argumentů těch, kteří se zastávají současného režimu v ČLR, je poukázání na některý z problematických rysů USA. Jsou dokonce tací, kteří by se ze strachu před americkými kapitalisty a imperialisty radši přimkli k východnímu dubisku – k bližšímu, k vzdálenějšímu, popřípadě k oběma najednou, beztak nám trochu srůstají. Motivů, proč nesnášet USA, je nespočet, od humanisticky idealistických po eurasijsky nenávistné. Své o tom vědí protikapitalistická levice progresivní i nostalgická stejně jako rusofilní krajní pravice. Zastánce radikálních názorů, kteří na obranu liberální demokracie a osobních svobod neslyší, ba naopak, asi nemá příliš smysl přesvědčovat, těm věznice a krev hoví. Je však řada těch, kteří o totalitní nové pořádky nestojí, nicméně si myslí, že nejlepším řešením je lavírováním mezi Západem a Východem.

Řekněme si to na rovinu – USA jsou zemí, která trpí mnoha vážnými potížemi a která má řadu nesympatických stránek. Nikdy jsem nebyl jejím vyloženým milovníkem, a to z mnoha důvodů, viděných převážně „zleva“. Osobně bych v ní žít nechtěl. Přiznejme si ovšem upřímně jinou podstatnou skutečnost, dokonce tu nejpodstatnější – Česko samo o sobě a pouze za sebe nemůže v dnešních poměrech jako suvérénní země obstát. Už z hlediska elementární bezpečnosti je vyloučené, že by se mohlo vyvázat z přináležitosti k některému z geopolitických bloků. Žádný z nich není svatý, žádný z nich dokonalý a v žádném z nich nebudeme hrát podstatnou roli. Pro idealisty je to špatná zpráva – žádná velmoc není bezchybně příkladná a dobrotivá. Podle mnohých z nich tak nestojí ani jedna z nich za naši přízeň, s žádnou nelze z nejvnitřnějšího přesvědčení spolupracovat.

Nevím, jaké použitelné řešení nabízejí tito ryzí idealisté. Při všech svých ideálech, jež s nimi do značné míry sdílím, se domnívám, že nezbývá než pragmaticky zvolit jednu z nabízejících se možností, jak zaručit, že se v této zemi bude dát žít důstojně. Geopolitika je ovšem vše jiného než přehlídka ušlechtilosti. Naše zahraniční politika by se měla orientovat na takové spojence, kteří nám i při své nevyhnutelné velmocenské necitlivosti vůči malým zemím a i při svém přetahování se soupeři ponechají co nejvíce důstojnosti, budou co nejméně zasahovat do našich vnitřních záležitostí a budou nám co nejblíže politickým zřízením i základními hodnotami.

Žádný z mocenských bloků nám není bližší, žádný se vůči nám nechová ohleduplněji, natožpak solidárněji než EU. Jsou to všechno sousedi, kteří mají podobné hodnoty a podobný životní styl. Což nutně neznamená, že nás obdivují nebo že nás milují – proč taky. Za jiných okolností by proto nebylo nutné se hádat, koho bijí v USA a koho v ČLR. Bohužel je to ale tak, že EU je vojensky zcela závislá na USA. Je to o to tragičtější, že není naděje, že se to v dohledné době změní. Ano, jsme členy NATO. Ale co je NATO po odečtení USA a krajně nespolehlivého, lavírujícího Turecka? Natožpak po odečtení Francie, která je z něho díky Le Pennové pořád jednou nohou venku, a rozhárané pobrexitové Británie?

Co se nabízí jako alternativa vůči EU chráněné varovně slábnoucí transatlantickou vazbou? Taktické „eurasijské“ souručenství dvou agresivních diktatur, otevřeně se pasujících do role zavilých nepřátel „Západu“, ač každá z nich po svém a ve vzájemně nevyváženém vztahu. Tyto režimy nás nemůžou, neumějí a ani nechtějí zachránit před následky kapitalismu, nenabízejí řešení jediného současného problému. Naopak, jsou zářnými příklady asociálních politik, korupce, represe a hodnotového rozvratu. Velká část potíží, na něž poukazují u USA v naději na odvedení pozornosti od vlastních chyb, se u nich vyskytuje ve vážnějších podobách. A co je pro nás možná nejdůležitější, Rusko i ČLR, opět každý po svém, na nás mají zálusk, což ani nijak zvlášť neskrývají.

Rusko tradičně pro nás nemá ve svých představách místo. Jsme pro ně jen obtížný hmyz na rozebrání a začlenění do některého z budoucích „eurasijských“ států podřízených centru světové kontrarevoluce, Moskvě. V něm si pak můžeme uctívat zbožštěné Rusko a očišťovat se od liberalismu násilím, smrtí a chudobou, jak prosazuje vrchní Putinův ideolog Dugin. V ČLR zas sní o „globalizaci 2.0“, již povedou a jejíž parametry budou určovat Číňané, předurčení k ovládnutí světa, pochopitelně pro jeho dobro. Co by člověk neudělal pro harmonickou společnost, nezasaženou prohnilým buržoazním individualismem a imperialistickými lidskými právy! Obrysy této úžasné celosvětové harmonie pod čínskou digitálněleninistickou záštitou můžeme spatřit v současných koncentračních táborech a genocidních kampaních pro Ujgury i jiné nepohodlné národnosti. Shodou okolností se pomalu začíná zajídat čínská „rozvojová“ pomoc i dosud důvěřivým Afričanům; nakonec jim dochází, že čínská „obapolně prospěšná spolupráce“ je jen krycím názvem pro plíživou kolonizaci.

A tak mi z toho vychází, že nechceme-li zachraňovat svět tím, že spácháme mravně rozhořčenou sebevraždu, nýbrž se nám jedná o to, v tom všem zmatku nějak rozumně přežít a zachovat si co nejvíce z dědictví evropského humanismu, nezbyde nám než si najít k USA vztah, který na jedné straně bude stavět na partnerství a spojenectví, zatímco na druhé straně si od nich zachová zdravý odstup. To, že se USA leckde, např. v Latinské Americe, chovaly hrozně, je smutné, ale bohužel to, obávám se, neznamená, že my je nepotřebujeme jako ručitele ještě poměrně pro nás nejsnesitelnějších životních podmínek.