Mám za sebou asi nejbizarnější tři týdny svého života a teď si konečně můžu chvilku vydechnout a napsat svoje pocity a postřehy. Od okamžiku oznámení prvního nakaženého koronavirem v Česku, kdy jsme si všichni postupně začali uvědomovat, jak vážná je situace a jak málo jsme na ni připraveni, zažívám pozoruhodnou vlnu solidarity ze všech stran. Je až dojemné pozorovat, jak si teď lidé navzájem nezištně pomáhají a starají se jeden o druhého.

V Mníšku, stejně jako jinde, zasedli lidé k šicím strojům a během pár dní vyrobili roušky nejen pro sebe, ale i pro lidi, které vůbec neznali. Jiní darovali zásoby hygienických rukavic, jednorázových roušek nebo respirátorů pro sociální a zdravotní personál, další sháněli desinfekční prostředky. Opoziční zastupitelé přestali být dočasně opozicí a každý začal pomáhat podle svých možností. Jen díky této pomoci všech jsme ten prvotní nával zvládli a byli schopni zajistit ochranu pro městkou policii, pracovníky v sociálních službách, zaměstnance na městském úřadu, prodavače a prodavačky i další, kteří v této nelehké době museli přicházet do kontaktu s více lidmi. Mé upřímné poděkování patří všem dobrovolníkům a dárcům, kteří se na tom podíleli!

Stejně jako řada mých kolegů z řad starostů a starostek jsem však i já dospěla ve dnech, které následovaly, k nepříjemnému zjištění, že od našeho kraje i vlády sice přichází každý den řada pokynů a nařízení, ale pomoc prakticky žádná. Nastala tedy druhá fáze vzájemné pomoci. Začali jsme se koordinovat v rámci svazku obcí v regionu, obvolávali jsme firmy a zjišťovali od známých i neznámých, kde by se dalo něco potřebného sehnat. V kombinaci se štěstím, připraveností i špetkou drzosti se nám nakonec podařilo zajistit větší množství roušek, respirátorů i dezinfekce. Mohli jsme konečně začít distribuovat ochranné pomůcky mezi všechny obyvatele našich měst a obcí, tak aby mohli nadále pracovat a zajišťovat základní potřeby pro sebe i své rodiny, aniž by při tom byli ohroženi na zdraví. Spousta lidí si totiž nemůže dovolit nechodit do práce. Jednak kvůli finanční situaci a také proto, že pracují v klíčových zaměstnáních. Ať už jsou to prodavači a prodavačky, zaměstnanci technických služeb, řidiči a řidičky, sociální pracovníci, nebo lidé pracující ve skladech. To jsou zaměstnání, jejichž důležitost si v normálních časech vůbec neuvědomujeme. Dnes na nich závisí celý logistický řetězec, který umožňuje ostatním zůstat doma v izolaci a zpomalit tak šíření viru. O to víc bych právě jim chtěla poděkovat za to, že svou prací zajišťují chod našeho státu a nám ostatním tak umožňují vést relativně normální život.

A pak jsou tu ti, o kterých víme, že jsou pro společnost nepostradatelní a jejichž práci přitom dlouhodobě podceňujeme. Lékaři, lékařky, zdravotní sestry a bratři, muži a ženy pracující ve složkách integrovaného záchranného systému. V prvních dvou týdnech pracovali v první linii boje bez vhodných ochranných pomůcek a nad rámec svých běžných povinností. Patřili k těm nejohroženějším a přitom zejména díky jejich nasazení zatím naše země tuto krizi zvládá. Právě jim patří moje nejhlubší poděkování. Jsou to hrdinové a hrdinky dnešních dní!

Nemělo by však zůstat jen u díků. Právě teď je důležité poukazovat na systémové neduhy našeho zdravotnictví a klást si otázku, co je třeba do budoucnosti změnit tak, aby to přetíženým zdravotníkům skutečně pomohlo. Proč se lékaři i zdravotní sestry potýkají s čím dál větší administrativní zátěží, někdy až na úkor samotné péče o pacienta? Proč mladí absolventi odcházejí do zahraničí a průměrný věk lékařů v Česku tak stále stoupá? Jak je nastaveno financování zdravotnictví a proč máme v Česku sedm zdravotních pojišťoven, když přitom všechny poskytují stejné služby za stejné ceny? Tyto otázky, a mnohé další, je třeba klást ministrovi zdravotnictví a potažmo celé vládě ČR hned, jak současná krize pomine. Jinak by se nám totiž mohlo stát, že při další krizi bude v první linii stát o poznání méně bojovníků, kteří již hradby kvalitní zdravotní péče nebudou schopni ubránit.