Dneska nám nefungoval internet. Co by dříve byla jen drobná nepříjemnost je v současnosti malé rodinné drama. Dcera se nemohla připojit k on-line výuce a úplně ji to rozhodilo. Připravuje se na přijímací zkoušky na střední školu a každá vynechaná hodina znamená doučování navíc. Kolem zkoušek panuje nejistota, žáci nevědí, na co se mají připravit. V poslední době se navíc pravidla ve školách měnila i několikrát za týden a pro děti, které nemají rády změny, je to velká zátěž. Dcera to ale nakonec zvládne. Oba ji s manželem ve vzdělávání podporujeme a pomáháme jí. Když jí nevyjde střední škola, budeme ji podporovat při hledání jiné varianty.

Jenže… Myslím na děti, které tuhle podporu doma nemají. Děti z chudých nebo neúplných rodin, děti z vyloučených lokalit, prostě z prostředí, kde je často maximální dosažené vzdělání jen to základní. Že by tam žili lidé bez talentu k dalšímu vzdělávání? Že by to bylo prostě proto, že na to nemají?

Není. Je to proto, že žijí v pasti chudoby. Ta chytá rodiče a skrze ně bohužel i jejich děti. V Česku má chudoba velkou souvislost s dosaženým vzděláním a výzkumy navíc ukazují, že vzdělání se u nás dědí. Co to znamená? Že víc než na vašich schopnostech záleží na tom, jakou školu vychodili vaši rodiče.

Mají vysokou? Tak to máte štěstí. Budou vás nejspíše ve vzdělávání podporovat a pravděpodobně vám pomůžou vaše schopnosti a talenty rozvíjet. Skončili vaši rodiče se studiem po základní škole? Smůla. Nejspíš neodmaturujete, výjimky potvrzují pravidlo. Není to ale o talentu ani o tom, že by se přímo dědily schopnosti. V jiných zemích totiž tahle zákonitost mezi vzděláním a chudobou nefunguje. Dostat se v Česku z rejže zkrátka není jednoduché.

Zkuste si to na chvíli představit. Vyrůstáte v rodině, kde nikdy nikdo nešel na střední školu, takže se vlastně ani neví, co od toho čekat a jak to člověku prospěje. Pokud jste k tomu příslušníkem nějaké menšiny, tak za sebou navíc máte každodenní setkávání se s předsudky a odstrkováním velké části společnosti. To vám ke studiím rozhodně nepřidá.

Pandemie koronaviru tyhle rozdíly ještě umocnila. A to dost výrazně. Přechod na domácí výuku u dětí ze znevýhodněného prostředí většinou vedl k tomu, že ze vzdělávání úplně vypadly. Neměly doma připojení na internet ani počítač a tím pádem ani možnost účastnit se on-line výuky. Ta byla navíc sama o sobě dost složitá: s využívanými programy často „válčili“ i rodiče s vysokou školou. Jak to mohli zvládnout lidé, kteří sami s počítačem moc neumí? A jakou podporu ve vzdělávání mohli dětem poskytnout rodiče, pro které nemá vzdělání velkou hodnotu, protože jim samotným v životě k užitku nebylo?

Není v silách těchto dětí, aby si pomohly samy. A není fér, aby je kvůli tomu stát nechal za školou. Právě pro ně by měla prezenční výuka fungovat i nadále, i když třeba jen v omezené míře. Z epidemiologického hlediska by bylo riziko nízké, přínos pro děti by byl naopak vysoký. Individuální přístup by jim mohl hodně pomoci v dohánění učiva, ve kterém často zaostávají. Pro učitele by to byla zase příležitost lépe poznat děti, pro něž je vzdělávání náročné. Jako investice do budoucna je to k nezaplacení.

Stačilo by rozšířit výjimku pro znevýhodněné děti stejně jako u dětí, jejichž rodiče pracují v Integrovaném záchranném systému a do školy chodí i v době, kdy je pro ostatní žáky uzavřena. Bylo by to na místě, protože - přiznejme si to - vůbec nevíme, jak dlouho budou školy zavřené. Slib o jejich brzkém otevření se při pohledu na narůstající křivku nemocných jeví jen jako pouhé přání vlády.
Navíc jsme se už přesvědčili o tom, že vláda bere své sliby zpět.

Co se týče dlouhodobého, systémového řešení, je nezbytné provést reformu školství, která umožní, aby školy byly schopné podporovat a rozvíjet talenty dětí bez ohledu na jejich socioekonomický původ. Je to jeden z cílů Strany zelených, o tom ale třeba někdy příště.