Evropská komise vydala v průběhu minulého týdne zprávu o stavu dodržování zásad právního státu v členských zemích. Ta, mimo jiné, zkoumá i nezávislost justice a svobodu médií. Česká eurokomisařka Věra Jourová na tiskové konferenci k dokumentu neodhalila nic zásadně nového. Dodržování zmíněných hodnot, na kterých stojí evropská integrace je v Maďarsku a v Polsku na pováženou. Přesto by měla zpráva sloužit jako červená kontrolka, která nás upozorňuje na věci často opomíjené. Svoboda slova a nezávislost soudů jsou v ohrožení.


Česko se v rámci měření nezávislosti médií (dle Reportérů bez hranic) konstantně propadá: z 13. příčky v roce 2015 na 40. v současnosti. Maďarsko za posledních sedm let spadlo o více než třicet míst a je na 87. místě z celkového počtu 180 zemí. Do očí bijící je ale i příklad Polska. To je na 62. místě, přičemž před pěti lety bylo osmnácté. Negativní posun je jednoznačně zásluha vládnoucích stran, které paralyzují nezávislost veřejnoprávních médií. Nezávislá žurnalistika jim jednoduše nežene vodu na mlýn. Navíc jsou ještě schopni omezování médií označit za „ochranu národních zájmů“. Ve skutečnosti se ale jedná o staré nefalšované omezování svobody.

Zpráva v případě Česka poodhalila fakt, že novináři nejsou dostatečně chráněni před vlivy svých majitelů. Na vině může být i absence povinnosti zveřejňovat vlastníky médií. Z mého pohledu však byla vynechána další zcela zásadní věc: Andrej Babiš, který vlastní 30 % mediálního trhu a neváhá svou moc zneužít v politickém boji. Vzpomeňme na tajnou schůzku s novináři z MAFRA, kde dostával špínu na koaliční sociální demokracii. Anebo na moment, kdy domlouval s novinářem z Lidových novin, aby psal dle jeho přání.

Lehce pozitivní je, že Komise neopomenula zdůraznit důležitost Rady České televize. Jde o stěžejní orgán kontrolující fungování veřejnoprávního média, u kterého je klíčová nestrannost jeho členů. Musí být sestavený z takových lidí, kteří během svého působení nepodléhají tlaku politických stran, ba právě naopak – sledují zájem veřejnosti.

Pro české, maďarské a polské občany je tak stěžejní členství jejich zemí v Unii. Ta totiž jako jedna z posledních dává autoritářům trpkou pravdu po lžičkách a přináší naději, že se tok dějin otočí. Byť v posledních letech můžeme vidět spíše negativní posun, věřím, že karta se brzy obrátí. Bude to samozřejmě stát energii a úsilí nás všech. Protože, jak víme z hodin dějepisu, od svých prarodičů, ale i z autoritářských praktik řady dnešních politiků: svoboda není zadarmo.