Při ranní procházce v pátek 8. května v den oslavy 64. výročí osvobození naší země od fašismu, jsem kolemjdoucí zaslechla hovor dvou starších dam: „Hele tamhle vyvěsili vlajku, hahaha“, a odpověď druhé ženy pramenící z hlubokého přesvědčení: “asi nějaký komunisti!“, načež ta první dodala: „no a nebo nějaký blázni“. Na pozadí onoho pouličního komentáře, kterýžto vyvolal ve mne zvědavost, zda v den významného státního svátku naší země vyvěšují u nás vlajku jen komunisté a „blázni“, nebo ještě někdo jiný, od té chvíle klopítajíc, hledajíce další okna, vyzdobená vlajkami, přemýšlela jsem nad naší vlajkoslávou.

Na celém sídlišti v Děčíně na Starém Městě, kde jsem onen den právě trávila jsem zaznamenala čtyři vlajky. Z toho dvě na místní základní škole respektive školce, jedna vlajka ze dvou na okolních obytných domech byla vyvěšena zároveň s vlajkou USA.

Nedivím se tomuto výsledku svého sčítání, ačkoli bylo mi z toho trochu smutno. A vlastně se mi o tom původně ani nechtělo psát. Ale znovu jsem si na to vzpomněla, když jsem byla 12. května večer na „debatě o debatě“ pořádanou aktuálně.cz (více na http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/libor-stejskal.php?itemid=6559) a moderátor celé diskuse publicista Jan Urban ji zahájil slovy, ze kterých mne zamrazilo, krása snoubící se s tragedií...:

„Koncem května 1945 se v londýnské Royal Albert Hall hrála Má Vlast, kterou dirigoval maestro Toscanini. Hrála se pro československé letce a letecký personál Royal Air Force. Na vrcholu tohoto národního hudebního díla, které údajně spojuje všechny Čechy, se Toscanini obrátil k orchestru zády a dirigoval tváří v tvář Čechoslovákům-letcům. Všichni vstali, drželi se za ramena a všichni na to pak desítky let vzpomínali na jako nejšťastnější chvíle svých životů. Do tří let byla většina z nich v lágrech, prohlášeni za nepřátele státu.“

Při těchto slovech vzpomněla jsem si znovu na naši vlajkoslávu, naše státní symboly, na patrona Svatého Václava, připomnělo mi to moji nedávnou pracovní návštěvu Polska, mojí dávnou první cestu do Švédska.

Polská vlajkosláva
To, jak to u nás dnes je, a nejde přitom jen o státní svátek „osvobození“, při jiných příležitostech to není o mnoho lepší, mi přijde o to smutnější, že zhruba před dvěma týdny jsem byla pár dní v polském Krakově, a to právě v den oslavy významného státního svátku v Polsku 3. května den vzniku první polské Ústavy (3. května 1791, Uchwalenie Konstytucji). Bylo to fascinující. Krakov je historicky nejvýznamnější polské město, v tu neděli bylo nádherné, takřka letní počasí a ulice Krakova se jen hemžily lidmi z celého světa mluvícími všemožnými jazyky. Prakticky každý Polák chodil po ulicích s polskou vlaječkou, vlaječky bylo možné si vzít na ulici u obchůdků a často se touto bezprostřední radostí Poláků nechávali strhnout i turisté a nakonec i někteří mluvící anglicky, japonsky, německy, italsky, ..., chodili po ulicích této metropole ve finále k večeru již taktéž s polskou vlaječkou v ruce. Vlajky vlály na každém domě.

Švédská vlajkosláva
Zároveň to ve mne evokovalo dávnou vzpomínku, kdy jsem někdy v roce 98 absolvovala svoji první cestu do Švédska. Tehdy jsem také byla fascinována a také mi v jednu chvíli bylo docela smutno. Prakticky na každém domě vlála vlajka švédského království. Zajímavé na tom všem bylo, že nejen ve Stockholmu, nejen ve městech, ale i na venkově, a to vlastně po celou dobu, co jsem tam byla. Ujela jsem třeba 50 kilometrů lesy, uprostřed lesů stál velký dům, před domem stál vysoký vlajkový stožár a na něm státní vlajka. Ujela jsem dalších 50 km, Švédsko je ve srovnání s námi při obdobném počtu obyvatel poměrně rozlehlá země, zhruba čtyřikrát větší, a tam stejná situace uprostřed polí, koní, krav a ovcí, dům, stožár, vlajka. Po několika dnech stále stejné situace jsem se osmělila a chtíc uspokojit svoji chorobnou zvědavost oslovila jsem svého kolegu Gunnara s otázkou: „Proč všude ty vlajky, vy slavíte nějaký státní svátek?“. On na mne udiveně pohlédl a pravil: „Ne, my teď právě neslavíme žádný svátek“, pak se na okamžik zamyslel a ještě překvapeněji dodal: „ale to není obyčejná vlajka, to je naše vlajka, naše státní zástava!?“.

Tehdy mi již v půlce té repliky mezi první a druhou půlí věty došlo, na co se to vlastně ptám a jaký je v tomto rozdíl mezi našimi zeměmi. Když Gunnar domluvil, tehdy jsme se ještě tak dobře neznali a já volila v tu chvíli mezi hloupostí a studem. Studem za to, jak to je u nás. Nechtělo se mi člověku neznalému našich poměrů vysvětlovat, jak to je u nás a proč. Přišlo mi v tu chvíli, jakobych měla prát špinavé prádlo na veřejnosti. Zvolila jsem tedy vlastní osobní hloupost, a jen odvětila „Aha.“, čímž jsem ze sebe na delší dobu udělala v tomto ohledu hlupáka, ale v tu chvíli, byl to jen kratičký okamžik, kdy jsem měla možnost volby, jsem si ze dvou možností zvolila tuto osobní „omezenost“. Dodávám, později jsme měli možnost důkladně si to vysvětlit, ale to nic nemění na skutečnosti, že dostanu-li se k podobným debatám ještě i dnes, moc se mi o tom ani mluvit nechce, stydím se.

A co z toho plyne
Pro mne je zajímavé, že v Polsku, které také prožilo léta totality, v den významného svátku jsou Poláci pyšní na svoji zemi, oslavují a to i s patřičnou vlajkoslávou. Ve Švédsku, kde nic podobného neprožili, tam své království slaví ještě o stupínek výše, mít vlajku na domě není ničím výjimečným ani v době, kdy se žádný svátek neslaví.

Příklady táhnou
A jak jsme na tom my. Při pátrání po paměti a vlajkách jsem si uvědomila, že u nás nevlají vlajkou jen komunisté (ti spíše ne) a „blázni“, neboli recesisté, ale také fanoušci sportovních utkání, nacionalisté při svých „march parade“. Jen sem tam by se našel nějaký, zatím dalo by se říci vskutku zapadlý vlastenec. Nechci zde řešit, proč tomu tak je, asi všichni tak nějak tušíme..., a nejde zdaleka jen o minulost, ale i současnost, nebo spíše o tu jde především... Na toto téma myslím řečí už bylo dost. Ale příklady táhnou, při pohledu na dva balkony ozdobené vlajkou, napadlo mne, že si také zakoupím naši vlajku v „military“ obchůdku a příští státní svátky na 5. a 6. července (Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a Den upálení mistra Jana Husa) a vyvěsím si ji na dům. A třeba bude jedna vlajka viset v Hradištku, možná další bude ve Zbuzanech?, některá třeba v Odolené vodě, kdoví... a třeba budou časem přibývat. A já se třeba příště v tomto ohledu při svých cestách nebudu muset zase „někde stydět“.

Ostatně, tahle vlajka je naše, bohudíky, tak jako i ostatní symboly naší státnosti.

Myslbekova socha sv. Václava, symbolu české státnosti a patrona České země na Václavském náměstí v Praze. Na podstavci se píše: „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám ni budoucím.“
Zdroj: Wikipedia.org