V pátek a v sobotu se otevřou volební místnosti a voliči rozhodnou o utváření politické scény v příštích čtyřech letech. Více než jedna třetina z nás se však podle odhadů voleb nezúčastní. Dává to smysl?

V České republice žije něco přes 8 milionů oprávněných voličů. Voleb do Poslanecké sněmovny se zpravidla účastní něco přes 5 milionů voličů; každý z nich má přitom jen jeden hlas. Pravděpodobnost, že právě tenhle jeho změní celkový výsledek je tak malá, že je vlastně s podivem, že vůbec někdo k volbám chodí. Jak si už před padesáti lety všiml Anthony Downs, racionálně uvažující volič by svou miniaturní možnost, že něco ovlivní, porovnal s nepohodlím, jež mu přináší cesta do volební místnosti, a raději by zůstal doma. Je tu však paradox: většina lidí vzdor tomu svůj hlas odevzdá.

S váhou hlasu je to ale sporné, někdy totiž stačí málo. Případ George W. Bushe, který se stal americkým prezidentem díky pár stovkám hlasů na Floridě je celkem známý. Nemusíme však chodit tak daleko: Petr Pithart se v roce 2006 stal ve svém volebním obvodě senátorem převahou 24 hlasů. Zdálo by se, že ve volbách do Poslanecké sněmovny se něco takového stát nemůže, ale není to pravda. Mandáty se totiž politickým stranám nerozdělují na základě jejich celostátního výsledku, nýbrž přímo v jednotlivých krajích. Ze hry velkých čísel se tak stává hra čísel o něco menších. Posuďte sami: v roce 2006 Strana zelených v Královéhradeckém kraji získala necelých 20 tisíc hlasů, ale ani jednoho poslance. Kolik chybělo? 75 hlasů. Vůbec nejlepšího výsledku dosáhla v Libereckém kraji, bezmála 10 % hlasů, ale ani tady to na mandát nestačilo: o 266 hlasů. Když Jiří Paroubek několik hodin po uzavření volebních místností vystupoval se svým proslulým povolebním projevem, vycházel z toho, že se ČSSD a KSČM podařilo dohromady získat těsnou většinu 101 poslanců. Jak se o pár desítek minut později ukázalo, nebyla to pravda. Nechybělo však mnoho: pouhých 338 hlasů pro ČSSD v Jihočeském kraji. Skutečnost, že v celostátním měřítku získaly ODS, KDU-ČSL a SZ asi o 200 tisíc hlasů víc než ČSSD a KSČM byl vzhledem k nastavení volebního systému zcela bez významu.

Hlasy odevzdané jednotlivým politickým stranám navíc mají i poněkud jiný efekt: finanční. Pokud strana obdrží alespoň 1,5 % platných hlasů, za každý z nich obdrží rovných 100 Kč. ODS si tak v roce 2006 přišla zhruba na 189 milionů, ČSSD 173 milionů, KSČM 66 milionů atd. Úplně zkrátka nepřišly ani neparlamentní strany: asi o 11 milionů si polepšila SNK-ED. Pro zajímavost: u voleb do Evropského parlamentu je částka za hlas i hranice pro získání příspěvku o něco nižší, proto si asi 2,5 milionu připsala i později zrušená Dělnická strana. Opravdové žně však přicházejí v okamžiku, kdy se strany dostanou do Parlamentu. Mimo stálého příspěvku na činnost ročně získají za každého zástupce v Parlamentu 900 tisíc: dohromady si tak každý rok rozdělí přibližně 250 milionů korun.

Často zaznívá názor, že je nebezpečné svůj hlas svěřit malé straně. Pokud se jí nepodaří překročit 5% hranici, hlas propadne. Je proto bezpečnější volit velkou stranu, anebo raději nechodit k volbám vůbec, protože v tom případě se alespoň voličův hlas nepřerozdělí ostatním. První argument dává určitý smysl a svým způsobem jde o logickou úvahu. Lze však pochopit i opačný přístup, vždyť pokud by si to řekl každý, z žádné malé strany se nikdy nestane ta velká, a politická soutěž zůstane navěky uzavřená. I „propadlý volič“ může mít dobrý pocit: z toho, že dal svobodně najevo své mínění, navíc tím své straně věnoval stokorunou ze státního rozpočtu. Třeba jim tím pro příště pomůže k lepší volební kampani, která je nakonec nad 5 procent dostane. Druhý argument je ovšem zcela pochybný: i kdyby k volbám přišlo jen tisíc lidí, počet poslanců zůstane stejný. Ten, kdo nevolí nikoho, tak ponechává rozhodnutí ostatním, a výsledek je vlastně stejný, jako kdyby volil stranu pod pěti procenty. Pravda, až na tu stokorunu.

Zkrátka a dobře, každý hlas má svoji váhu. Lepší je proto nelámat si hlavu s volební matematikou a jít raději volit.