Seděli jsme v kavárně v Dlouhé ulici a popíjeli, on, slavný profesor F. z Bostonu, kávu, a já čokoládu.

Profesor F. je podle mého skromného názoru jedním z nejlepších lékařských etiků na této planetě. Mluvili jsme se o smyslu věcí a o tom, zda cílem lidského života je štěstí, a nalezli shodu v názoru, že ne. Profesor F. měl v Praze přednášku, kterou jsem organizoval, a cesty do Evropy využil, aby navštívil místa svých předků, kteří zemřeli v Auschwitz. Jeho rod pocházel z Budapešti či odněkud z Maďarska. Přišla řeč i na současný antisemitismus, o kterém jsem vyslovil názor, že se snad alespoň zde v Evropě jedná o uzavřenou kapitolu. Profesor F. se na mě dlouze zadíval: „Ty to nevidíš. Ale je zde.“

A tak jsem se začal dívat a dávat pozor na zprávy. A věci se tu a tam začaly objevovat. Soudní znalec obviněn z podjatosti kvůli svému židovskému původu. Kázání v brněnské mešitě, přímočaře a nedvojsmyslně vybízející k zabíjení Židů. Co kdyby někdo znalce osočil z toho že je černoch, napadlo mě?

Židy a jejich náboženství mám ve velké úctě. Žádné jiné náboženství nevyprodukovalo tolik intelektuálů, umělců a nositelů Nobelových cen. Národ, o kterém sami Židé s ironií říkají, že je stejně tak početný, jako je statistická chyba při sčítání Číňanů, je zároveň národem fyziků, biologů, filosofů, dirigentů, spisovatelů, lékařů – v každé profesi zazářil někdo židovského původu. I pro křesťany má studium velký význam, Židé jsou ale v tomto směru radikálnější, pro ně studium je modlitba. Kdekoliv žili, i v té nejzapadlejší vesničce zřídili školu, neboť ze svého náboženství ví, že vzdělání se může stát formou spirituality.

Židovské náboženství je starší než křesťanství a mnohem starší než islám a má v tomto smyslu mnoho promyšleno. Po druhé světové válce se žádný Žid nešel odpálit do německé restaurace, i když důvody proto by byly.

Židé současnosti bojují, ale i mírumilovný člověk musí uznat – nelze žít dost dobře v míru s někým, kdo vyhlašuje, že vás chce vymazat z mapy. Nelze vyjednávat s někým, jehož veřejně proklamovaným cílem je, abyste nebyli.

Židovská teologie je jiskřivá, je to teologie anekdotických vyprávění, vtipů, teologie příběhů, které přes propasti tisíciletí fungují a poukazují na důležité momenty, které jsou jinak těžko uchopitelné definicemi. Způsob myšlení, který ironizuje naše řecké buď je A, nebo je ne-A. „Rabi X. říká že x“, říká se v jedné z anekdot, „Rabi Y. říká že y a ty říkáš, že oba mají pravdu, i když jsou přece x a y naprosto neslučitelné! – Ty máš taky pravdu...“

Knihy Starého Zákona (jak bychom řekli my křesťané), kde je každé slovo promyšlené, promeditované, každý příběh zasazen do kontextu. Žádní výjimeční hrdinové bez chyb, polobohové akčních filmů, kteří všechny přemohou a vedou grandiózní vítězné bitvy. Naopak, lidé jako my, kdy ani Abrahám, ani Mojžíš nejsou absolutně dobří ani absolutně špatní, spíše deset tisíc odstínů šedi, obyčejní lidé vedoucí neobyčejné životy. Kniha Kazatel, sarkastické hlásání skepse, situace člověka, který dosáhl všeho toho, o co my usilujeme, a na vrcholu zjistil, že na druhé straně hory nic není. Marnost nad marnost. Smysl života, který není dán shora, nýbrž je tvořen.

Národ, který se naklonil do černé propasti lidství v Auschwitz, národ Elieho Wiesela a Viktora Frankla. Národ Leona Kasse a Jonathana Sackse.

Národ, jehož vize byla tak silná, že od roku 70, kdy byl zničen Jeruzalémský chrám až do května 1948, kdy vznikl stát Izrael přežil bez vlastní země, národ, jehož etický kodex desatera přetrval dva tisíce let aniž by byl vymáhán policií nebo legislativní mocí.

Židovské náboženství, které se nikdy nepře, zda Bůh je nebo není a které ironizuje naše shánění argumentů proč Bůh určitě existuje nebo proč Bůh určitě existovat nemůže. Tóra mluví s Bohem, nikdy o Bohu. Náboženství samotné ateismus vystihuje překrásnou anekdotou: lidé přichází do města, a na louce před branou hraje kapela. Hudebníci hrají tak krásně, že každý kdo jde kolem, se musí zastavit a chvíli tančit. Náhodou jde tou cestou hluchý člověk, a protože neslyší hudbu, veškerý tanec se mu zdá jako třeštění šílenců. A je to.

Židé a jejich národ není bez temných stínů (a která skupina lidí na Zemi kdy byla!), ne, není to bílá, je to deset tisíc odstínů šedi. Ale ať chceme nebo ne, ať si to přejeme nebo ne, je to jeden z pilířů, na kterém vyrostla Evropa.

Seděli jsme v kavárně a dopíjeli, profesor F. kávu a já čokoládu.

Aniž bychom to vyslovili, věděli jsme, že až přijde Mesiáš, nebudeme se ptát, po kolikáté přišel.