Vzkaz mladým křesťanům za časů pandemie.

Jsou dva druhy moudrosti. První je ten, co se učí ve školách, je v moudrých knihách a lze se jej naučit z příruček nebo instruktážních videí. Výsledkem je ten kapitán, co veze na lodi náklad zlata a ví všechno o plachtách, ráhnech, počasí a azimutech a s lodí míří přímo vpřed k vytčenému cíli.

Pak je ten druhý typ moudrosti, který se naučit nedá. To je ten druhý kapitán, kapitán pro časy bouří tak prudkých, že se o nich nikde nepíše. První kapitán za takové bouře neochvějně pluje vytyčeným směrem, zůstává klidný, i když posádka panikaří, a zůstane klidný, i když vlny zalejí palubu a koráb se všemi námořníky i zlatem zmizí pod hladinou. Ten druhý kapitán ví, že nyní je všechno jinak, že jsme v časech, kdy neplatí konvenční moudrost, a že věci, které by jindy byly bláznivé, dnes bláznivé nejsou. Velí vyhodit bedny se zlatými pruty přes palubu, odlehčit lodi, ztratit vše ale zachránit životy, vždyť bohatství přijde znovu, životy se nevrátí! Zlato letí do hlubin a loď přežije.

Ty časy jsou zde. Nikdy se nikdo z nás nesetkal s ničím takovým za svého života, ani naši rodiče. Vzorce chování, které platily dříve, dnes neplatí. Pokud jsme byli vychováni v tom, že se v neděli chodí na mši svatou do kostela a dělali jsme to tak po celý život a z dobrých důvodů, dnes to neplatí, moudrost v čase bouří je zůstat doma. Ne kvůli obavě o vlastní život. Nám mladým se nic nestane. Onemocnění je u nás buď lehké, nebo dokonce bezpříznakové, takové, že si jej u sebe ani nevšimneme – je ovšem reálná možnost, že nakazíme prarodiče a všechny seniory, pro které nákaza může být fatální. Nikdy jsme to nezažili a nikdo nemáme tu zkušenost. Těžko se to přijímá, ale nyní je třeba jednat jinak.
Lépe být dnes obviňován, že jsem zbabělec a bezbožník, než zítra z toho, že jsem způsobil škody na zdraví či životech.

Chápu, že žijeme v národě, kde politici i prezident po léta budovali kulturu, ve které jim normální občan nevěří a ptá se ani ne na to, co konkrétní politik říká, jako spíše proč to říká a jaké své zájmy tím sleduje. Po léta beztrestně zasévali vítr. Když pak přijde epidemie jako tato, politici sklízí bouři.

Jak v tom známém obrazu, kdy do kraje přijede cirkus a těsně před představením propukne požár. Klaun utíká do městečka pro pomoc, ale zapomene, že je již nalíčen na večerní výstup, a místní jeho nářky a zoufalé volání vnímají jako začátek představení, smějí se a tleskají. Klaun lomí rukama a pláče a lidé mu tleskají tím víc – a šapitó mezitím shoří. Naši politici jsou v podobné situaci. Teď říkají pravdu.

Opravdu nejde o to, abychom po českém způsobu licitovali o akcích pro devadesát devět účastníků a jak jsme zvyklí a naučeni, obcházeli nařízení, kde se dá a zařídili se po svém. Tahle strategie fungovala zatím vždycky. Dnes ale ne.

Jde o to, aby v každém okamžiku bylo vážně nemocných méně než je počet lůžek na JIP ve všech nemocnicích v České republice, to je celé. Pro zpomalení epidemie je třeba udělat opravdu všechno a způsoby myšlení a jednání, které se tolikrát osvědčily ve slunných časech, by nyní loď spolehlivě přivedly ke dnu. Každý nyní musíme minimalizovat riziko. Ne proto, že nám to někdo nařizuje a hrozí pokutou, ale proto že máme odpovědnost jeden za druhého, v současnosti nejvíce za naše seniory. Vlastně je to jednoduché.

P.S. Děkuji kolegyni Báře za příměr s kapitánem.