Od onoho nedělního dopoledne, kdy vyšlo najevo, že skupina Ztohoven sundala prezidentskou standartu a pověsila místo ní obrovské "spartakiádní" trenýrky, se skoro o ničem jiném nemluví. Rudé, chtělo by se říct až krvavě rudé trencle u nás načas strčily do kapsy i výbušné téma uprchlické krize.

Jak se dalo čekat, akce mladých performerů rozdělila společnost. Někdo v ní vidí recesi, občanský protest, skvělé umělecké gesto, někdo zneuctění státního symbolu, prezidentského úřadu, ale i památky českých králů. Asi nejdál zašel mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček, který slovníkem Haló novin promluvil o fašizaci pražské kavárny - a připomněl tak mimochodem jeden z důvodů, proč skupina svou provokaci provedla.

Konec konců, reakce veřejnosti a politiků bylo něco, co si parta "vagabundů" svým nepřehlédnutelným činem chtěla otestovat. Rozhodně neočekávala, že jim všichni zatleskají, dokonce se mi zdá, že její další člen dal v rozhovoru pro tisk najevo zklamání, že se jim stalo tak málo: policie začala vyšetřovat tři její příslušníky pro trestné činy výtržnictví a krádeže, ale to se teprve potáhne s nejasným výsledkem, zatímco šéf hradní ochranky už musel odstoupit.

Zaznamenal jsem i extrémní názory: jedni tvrdí, že výtržníky měla ochranka na místě zastřelit, což by se v mnoha demokratických zemích zcela jistě stalo (prý by to tak nechal udělat i Masaryk). Druzí říkají, že by se měl zastřelit vlastní zbraní sám velitel "hradních zbrojnošů", pokud má srdce v těle.

Buďme rádi, že se nestalo jedno ani druhé. Ostatně zastřelen nebyl ani muž, který vnikl do Bílého domu (přestože měl v ruce nůž), ani vetřelec, který šel krást domů k britské královně do Buckinghamského paláce. A sebevražda ve jménu cti? To se u nás nenosí minimálně od konce Rakouska-Uherska a zřejmě ještě déle.

Když už jsme u mocnářství, dovolte mi citovat z Haškova Švejka.

"Tady kdysi visel obraz císaře pána," pomluvil policejní provokatér Bretschneider na hostinského Palivce. "Právě tam, kde teď visí zrcadlo."
"Jó, to mají pravdu," odpověděl Palivec, "visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku a mohly by být z toho nepříjemnosti."

Ovšem nepříjemnosti, jak víme, se tomu dobrému muži stejně nevyhnuly ani přes jeho kromobyčejnou obezřetnost. Už tehdy, v době staré dobré kakánie (c.a k. stání mocnářství) byly symboly státu posvátné a jejich znesvěcení se trestalo. Z té doby nám taky vznikla tradice oficiálních prezidentských portrétů, které visí ve školách a na úřadech. Stát, konec konců, není žádný holubník.

Problém ovšem je, když stát a jeho představitelé si úctu vynucují špicly, provokatéry a paragrafy, nikoli přirozenou autoritou, ke které většina hledí minimálně s respektem. Což přes všechno, co lze Miloši Zemanovi vytknout, není náš případ. Prezident byl demokraticky zvolený, navíc poprvé v přímé volbě a lze ho kritizovat v soukromí i na veřejnosti a zas tak moc nikomu nehrozí (maximálně nějaké to nejmenování profesorem a podobné lapálie, že).

Úcta k úřadu prezidenta je navíc u nás silně zakořeněná, asi jako k jediné státní instituci, a to bez ohledu na osobu, která ji vykonává. Dobře si pamatuju, jak moderátor slavné demonstrace na Letné v listopadu 1989 páter Václav Malý slíznul kritiku za to, že v jednu chvíli v euforii navrhl, aby dav zamířil na Hrad, kde sídlil prezident Gustáv Husák. Úcta k jeho úřadu byla něco nadpozemského, co dodávalo božskou autoritu i komunistickému aparátčikovi, který měl lví podíl na dvacetiletém marasmu normalizace. Nemusíme tedy dlouho bloumat nad tím, proč se nedokážeme shodnout, zda jde o vtipné gesto, nebo fatální, protože frivolní "pošpinění nejsvětějších hodnot".

Nejpozději od přímé prezidentské volby se neustále vyjevuje rozdělení země na "dvě půlky", které spolu neumějí komunikovat: jednou jsou to západnici proti slavjanofilům, jindy třeba sluníčkáři proti hvězdičkářům, "pravdoláskaři" proti "lžinenávistníkům", "eurohujeři" proti "eurofobům" atd. Nejde o nic jiného než o klasický hodnotový spor, odvěký svár liberálů a konzervativců, kteří vidí svého "boha" každý jinde: jedni v tradici, v obraně národní identity, vlastenectví, kultury atd., druzí ve svobodě, otevřenosti a loajální příslušnosti k demokratickému světu. Jedni chtějí hájit tradici a posvátnost symbolů, ať už národních či státních, druzí si chtějí ponechat svobodu utahovat si ze všeho a všech, včetně toho, co je pro ty první posvátné.

A teď by bylo dobře si ten rozkol uvědomit a přestat si vyhlašovat válku do úplné porážky druhé strany. Je třeba se s existencí téhle duality smířit, uvědomit si, že v jejím napětí může být pro obě strany něco inspirativního. A i kdyby ne - stejně nám nic jiného nezbyde, nechceme-li se neustále vracet zpátky do totality: byť jen tou vyhrocenou atmosférou s pachutí krve, která často připomíná nikoli demokratickou diskusi, nýbrž občanskou válku. Uvědomit by si to mělo nejen podhradí, ale samozřejmě i Hrad. (A pokud netušíte, co konkrétně mám na mysli, stačí se podívat do diskuse pod článkem).