Český vědecký konsenzus trvá na povinném očkování, zatímco občanská společnost se proti očkovacímu diktátu stále více bouří. A má pádné argumenty.

Upozornění: Rozhodla jsem se více věnovat problematice zdravotní prevence a výživy, proto již o očkování nepíšu. Pro aktuální informace se obraťte na vašeho pediatra a sledujte stránky o.s. Rozalio. Právní aspekty povinného očkování můžete konzultovat s Ligou lidských práv, která se této kontroverzní otázce veřejného zdraví dlouhodobě věnuje.

Povinné očkování dětí by mělo být zrušeno. — To byla teze prestižní Masarykovy debaty, kterou jsem obhájila společně s ředitelkou Ligy lidských práv Zuzanou Candigliotou. Proti tezi vystupoval přední český vědec, ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR Václav Hořejší a očkovací specialista, provozovatel serveru Vakcíny Marek Petráš. Výmluvný byl výsledek debaty: před zahájením bylo pro tezi 76 % publika, zatímco po skončení diskuse bylo 100 % účastníků pro zrušení povinného očkování.

Z debaty bohužel neexistuje záznam. Hlavní argumenty, které přesvědčily přítomné publikum o smysluplnosti zrušení povinného očkování, proto shrnuji zde. Jde mi především o to pokračovat v konstruktivní veřejné debatě a dát rodičům, kteří odmítají dát své děti povinně očkovat, hlubší argumentační základ.

PRO povinné očkování

Než se dostanu k našim protiargumentům, zopakuji stručně hlavní argumenty protistrany pro zachování povinného očkování:

Očkování je jedním z největších úspěchů moderní medicíny.
Očkování zachránilo miliony lidských životů.
Povinným očkováním chráníme životy těch, kteří nemohou být očkováni.
Omezení očkováním by znamenalo návrat nebezpečných infekčních nemocí.

PROTI povinnému očkování

V debatě padl mimo jiné argument, že proti očkování jsou pouze nevzdělaní fanatici. Při veškerém respektu k lékařům, farmaceutům a zastáncům povinné vakcinace bych ráda tomuto tvrzení oponovala následujícím přehledem argumentů.

Předesílám, že já sama jsem pouze proti povinnému očkování, nikoli proti očkování jako takovému. Jsem zastáncem práva každého rodiče spolurozhodovat o provádění všech lékařských zákroků na vlastních dětech. Toto právo by měli mít rodiče, kteří dávají přednost očkování, i ti, kteří chtějí budovat zdraví svých dětí přirozenější cestou.

V téměř celé Západní Evropě je očkování dobrovolné. Výjimku tvoří pouze Belgie (1 povinné očkování) a Francie (3 povinné). Zato u nás se stále povinně očkuje hned proti 9 nemocem! Povinné očkování je pozůstatkem totalitní éry, kdy odpovědnost za naše zdraví přebíral stát a nevzdělaný občan mohl jen nastavit paži a poslouchat. Tento přístup je nutné změnit mimo jiné i proto, že český stát odmítá nést přímou zodpovědnost za poškození zdraví v důsledku očkování a všechna rizika tedy nese dítě a jeho rodiče.

Neexistují studie, které by dlouhodobě srovnávaly zdraví očkovaných a nenaočkovaných dětí. To staví rodiče před dilema, jestli je pro dítě horší riziko celoživotního neurologického postižení v důsledku očkování, nebo riziko prodělání infekční nemoci — toto riziko je totiž v zemích s vysokým hygienickým standardem nízké, a také průběh nemocí je v nich většinou mnohem méně rizikový než v zemích s nedostatečnou hygienou a zdravotní péčí.

Není prokázáno, že mnohočetné očkování chrání před infekčními nemocemi lépe než posilování zdraví cestou kvalitní stravy a životního stylu celkově. K největšímu poklesu výskytu a úmrtnosti na infekční nemoci došlo ještě před zahájením plošného očkování a došlo k němu i u nemocí, na které se nikdy plošně neočkovalo, tj. díky lepším životním podmínkám a hygieně.

Není exaktně prokázáno, jestli a jak nenaočkované děti kohokoli ohrožují. Ideální, celoživotní imunita totiž vzniká pouze po prodělání infekční nemoci. Po očkování dochází k dočasnému (a u jednotlivců rozdílnému) nárůstu imunity, proto je zpravidla nutné očkování po čase opakovat. Mnohé děti už pár let po očkování nemusí mít dostatečné hladiny protilátek a s velkou pravděpodobností i mnozí dospělí mají jen minimální až nedostatečnou imunitu vůči očkovaným infekčním nemocem. I proto se v USA čím dál tím častěji doporučuje očkování dospělých. Pokud by tedy teorie kolektivní imunity platila tak, jak je v současnosti veřejnosti prezentována, byli by tou největší hrozbou nenaočkovaní či nepřeočkovaní dospělí a ani očkování všech dětí by nezajistilo většinovou imunitu celé populace.

Potřebujeme lékaře, kteří umí vysvětlit, proč bychom měli očkovat. Ani my dospělí se totiž do očkování nehrneme, období hrozící epidemií nevyjímaje. Vzpomeňme na epidemii prasečí chřipky. Pokus o nařízení povinného očkování některým skupinám, jako je vojsko či zdravotnický personál, vedl k mnoha protestům a odmítání. Očkování v té době odmítl i náš prezident a vysoce doporučované očkování pro všechny jaksi nestihl ani náš pan hlavní hygienik.

Očkování není léčebný zákrok. My jen do zdravého dětského organismu preventivně zavádíme léky obsahující řadu potenciálně rizikových aditiv s cílem zabránit hypotetickému riziku infekce. Proto bychom měli uplatňovat pro očkovací látky ta nejpřísnější kritéria a poměr užitku vůči riziku by měl být jednoznačně stanoven dostatečně dlouhodobým sledováním, a to jak u každé jednotlivé vakcíny, tak i v kombinaci nabízených vakcín (tj. u celých očkovacích kalendářů).

Vynucované očkování nepřesvědčí a budí nedůvěru. Lékaři by měli přesvědčovat nerozhodnuté rodiče a jiné odborníky pomocí argumentů a obhajitelných faktů, nikoli cestou právního nátlaku a diskriminace dětí či rodičů, kteří očkování odmítají.

Za situace, kdy není jednoznačně znám poměr přínosu a rizik očkování, kdy přesně nevíme, do jaké míry očkování přispělo ke snížení výskytu a úmrtnosti infekčních onemocnění (známe jen nejednoznačná a neprůkazná tvrzení stran zainteresovaných na očkování) a kdy mohou být následky očkování závažnější než hypotetický přínos dočasného nárůstu imunity, není ve svobodné společnosti přijatelné rodiče právně nutit, aby své děti nechávali povinně očkovat.