Čtyřicet let jsme žili v nesvobodě a na vlastní kůži jsme zažívali, jak důležité je vědět, že v tom nejsme sami. Že se nás a hlavně nezákonně stíhaných a vězněných demokratický západní svět zastává. Po porážce komunismu a nabytí svobody bylo proto přirozené, že se principiální obhajoba lidských práv stala základem naši zahraniční politiky. Radovali jsme se a byli jsme vděční za vlastní svobodu ... a přáli jsme ji i ostatním. Proto jsme se aktivně vyjadřovali k porušování lidských práv v Číně, Tibetu, Barmě, Bělorusku, Rusku či na Kubě a v dalších zemích. Prezident Václav Havel se stal symbolem tohoto postoje a demokratický svět si nás vážil. Takto formulovaná zahraniční politika posílila, vedle vstupu do NATO a EU, naše hodnotové splynutí se Západem.

Dnešní prezident a vláda se rozhodli vyměnit tuto hlavní prioritu polistopadové zahraniční politiky za spolupráci s komunistickou totalitní Čínou. Jde o kolosální selhání politické „elity“, která nejen, že přestala upozorňovat na případy porušování lidských práv v Číně a Tibetu, ale jde tak daleko, že sama aktivně čínský komunistický režim legitimizuje.

Je to paradox. Země, která by měla mít ještě stále živé vzpomínky na komunismus a měla by být proto vzorem odpovědnosti a solidarity s utlačovanými, si zadává s komunistickou totalitní velmocí. A je to velmi vážné. Míra kolaborace s čínským komunistickým režimem jde tak daleko, že na to už reagují i poslanci Evropského parlamentu, konkrétně v rezoluci ke vztahům EU – Čína z 16. prosince 2015. Vedle tvrdé kritiky porušování lidských práv v Číně a Tibetu Evropský parlament „Podtrhuje potřebu, aby členské státy EU mluvily s čínskou vládou jedním hlasem“ a dále poukazuje na to, že „nedávno vzniklá spolupráce mezi Čínou a zeměmi střední a východní Evropy, známá také jako skupina 16+1, která zahrnuje několik členských států EU, by neměla rozdělovat Evropu či oslabit její pozici ve vztahu k Číně a měla by také upozorňovat na témata lidských práv“.

Čína ví velmi dobře, co dělá. Hledá zadní vrátka pro uplatnění vlivu v Evropské unii, kterou tím současně rozděluje a oslabuje. A my, kteří bychom měli být vděční za to, že jsme konečně ukotveni v západním civilizačním okruhu, jí v tom pomáháme.

Současná servilita českých politiků je o to amorálnější, že v Číně nedochází k uvolňování represí, ale naopak k utahování šroubů a směřování k ještě více autoritářskému režimu, který se podle BBC bude blížit době vlády Mao-Ce tunga. A před čtrnácti dny potvrdil tento kurz i prezident Si-Ťin pching, když při návštěvě vydavatelství hlavního komunistického deníku, státní tiskové agentury a státní televize požadoval jejich „absolutní loajalitu komunistické straně a následování jejího vedení v myšlenkách, politice a opatřeních“. Podle analytiků je důvodem tohoto přitvrzení strach prezidenta, že v Číně dojde v důsledku poklesu ekonomického výkonu k sociálním nepokojům a on ztratí pozici ve straně.

Dalším příkladem přitvrzení v Číně je přijetí tzv. protiteroristického zákona, proti kterému před týdnem protestovali velvyslanci Spojených států, Kanady, Japonska a Evropské unie v neobvyklé společné akci. Zákon umožňuje ve jménu národní bezpečnosti používat ještě drakoničtější akce proti Tibeťanům, Ujgurům či čínské občanské společnosti. Smutným pojítkem mezi Československem a Tibetem jsou živé pochodně, případy lidí, kteří se rozhodli na protest proti nesvobodě sáhnout po oběti nejvyšší - vzít si život. V Československu se v reakci na okupaci v roce 1968 upálilo šest lidí. Od roku 2009 se pod tlakem čínského komunistického teroru upálilo sto čtyřicet čtyři Tibeťanů! Poslední dva z nich, šestnáctiletý Dorjee Tsering a osmnáctiletý Kalsang Wangdu, zemřeli před necelým týdnem. Podle protiteroristického zákona bude i sebeupalování Tibeťanů, při kterém přitom není nikdo další ohrožen, považováno také za terorismus.

Obhájci spolupráce s komunistickou Čínou často argumentují tím, že se na zahraniční politice Česka nic nemění, že ji pouze doplňují o tzv. ekonomickou diplomacii. Na setkáních s čínskými představiteli prý samozřejmě zmiňují i případy porušování lidských práv. Vůbec, ale vůbec tomu nevěřím. Kdo je statečný, nemůže být současně servilní. Kdo je principiální, nedokáže mlčet před někým, kdo činí bezpráví. Kdo je čestný, nedokáže kolaborovat se zlem. Postoj k Tibetu a nyní už i Tchaj-wanu je proto i testem charakteru.

9.3.2016