Dozvěděl jsem se, že se do kina Světozor po čtyřiceti letech vrací kinoautomat, který okouzloval návštěvníky výstavy EXPO 1967 v Montrealu. Pro mladší ročníky musím dodat na vysvětlenou, že děj filmu se vždy v dramatické situaci zastaví a moderátor vyzve diváky k hlasování, kam se má dále ubírat: Má pan X vpustit do bytu cizí dámu oděnou pouze do ručníku nebo ne?

Diváci stisknou jedno ze dvou tlačítek hlasovacího zařízení a příběh se dále odvíjí podle většinového přání. Pokud přítomní podlehnou iluzi, že volí mezi dvěma naprosto odlišnými příběhy, mýlí se. Scénář se brzy přesmyčkou pohlavní linie příběhu vrátí.

Jako v roli diváka Kinoautomatu si někdy připadám při politických diskusích a rozhovorech, když dostanu otázku: Budete souhlasit s návrhem XY? Ano nebo ne? Odpovězte teď hned! Bývá to v situaci, kdy jsem dotyčný návrh nečetl já ani tazatel, jakási zmínka padla před chvílí na něčí tiskové konferenci, kde ani jeden z nás nebyl. Natož abych měl k dispozici odborný posudek, projednal problém s expertními týmy, vyhledal relevantní informace atd.

Jelikož jsem zodpovědný, začnu to všechno vysvětlovat: za určitých okolností, kdyby návrh obsahoval určité prvky a neobsahoval prvky jiné, za předpokladu, že by nebyl v rozporu s některými principy či případně…Odpověď přijde vzápětí, případně na druhý den v komentářích: Lavíruje! To jsou ti naši politici!

Nevím, kde se ta zvláštní netrpělivost bere, zřejmě souvisí se zvětšující se rychlostí, s jakou se k nám zprávy dostávají.Výrok jednoho politika se objeví v rekordním čase na internetových serverech a vypukne závod, kdo ho rychleji doplní reakcemi ostatních politiků, kteří však u počítače celý den nesedí, a tak ve chvíli, kdy jsou tázáni, nevědí nic o souvislostech, v nichž byl pronesen. Ti kolegové, kteří si libují v peprných bonmotech, počastují protivníka hlava nehlava. Našinci nezbývá, než nějak zdvořile vykličkovat, protože i případná informace, že jsem se odmítl vyjádřit, má v politice svůj specifický význam, který by v daném případě mohl být zavádějící.

Ať už má onu netrpělivost na svědomí cokoli, docela určitě politice neprospívá. Nejde jen o to, že stále častěji jen dokola komentujeme výroky, případně výroky o výrocích a obsah se nám vzdaluje. Hlavní je, že ve snaze požadovat odpovědi ano či ne se skrývá nebezpečné zjednodušování. Odpověď ano či ne je sice srozumitelná, ale nepostihuje celou škálu okolností, které mohou nastat a o kterých ještě nevíme. Náš třeba i silný záměr udělat to či pravý opak může vzápětí ovlivnit jednání mnoha lidí, jejichž záměry v danou chvíli neznáme.

Dokud nejsme v politice a neneseme vládní zodpovědnost, nemusíme se tím tolik trápit. I když i to je otázka. Na počátku 90. let si mnozí zahraniční podnikatelé stěžovali na české specifikum. Jejich čeští kolegové a partneři jim prý ochotně slibovali schůzky v určitý den, faxy v termínech atd., ale čekali na ně marně. Prostě do toho něco přišlo, situace se změnila, nestihli. Cizinci nad tím kroutili hlavami.

U politika je něco takového neodpustitelné. Jeho povinností je se vyjadřovat kvalifikovaně a s širším pohledem na věc, tedy i se zvážením možných zvratů a okolností. Má-li politika za něco stát, nesmí být jen výměnou jalových frází, ale sledem kroků opřených o odborné poznatky a rozbory a teprve pak mohou přijít politilogové, kteří to nějak zařadí na ideologické ose.

Proto nepovažuji za zodpovědné říkat ano či ne ke stavbě slavného radaru v Brdech už nyní, ani ne čtyři týdny po zahájení jednání. Zbrklým odmítnutím nebo zbrklým souhlasem bychom nezískali nic, jen bychom vypadali jako nezralí politici, kteří hovoří dříve, než přemýšlejí a poznávají.

Politika není Kinoautomat.