Globální bankovnictví skončilo loni v plamenech podobně jako bájný Phoenix. Po roce se z trosek a popela a s pomocí bezpříkladné injekce od daňových poplatníků rodí Phoenix nový. Jestliže ale během příštích několika měsíců nedojde k racionální, společenský prospěšné úpravě pravidel hry na světových finančních trzích, bude mít nový Phoenix život spíše jepičí.


Uplynul rok a situace se částečně zklidnila. Nicméně nervozita co dál panuje stále jak v Americe,tak v Evropě a jinde ve světě. Odstraňování obrovských společenských škod vyvolaných otřesem finančních trhu je v samém počátku. Nebude snadné omezit závislost Německa, Číny a dalších zemí závislých na exportu do Spojených státu. Nebude snadné nastartovat hospodářský růst, překonat vysokou nezaměstnanost, ulehčit finanční situaci rodinám, a zlepšit dostupnost k úvěrům pro spotřebitele a podniky.

K materiálním škodám je navíc třeba přičíst škody morální. Ideologie tržního fundamentalismu umocněna pádem komunismu před dvaceti lety, doma tak dobře známá pod heslem »trh bez přívlastků« utrpěla vážné trhliny.

Úpravy pravidel hry na světových finančních trzích jsou prozatím pouze předmětem politických prohlášení a akademických diskuzi. Prosazení a dozor nad uplatňováním společensky prospěšných změn si vyžádá mimořádnou statečnost, trpělivost a důslednost od politiků.

Je ale vůbec možné v něco takového doufat? Politici jsou stále daleko přístupnější zájmům finančních institucí než zájmům veřejnosti, která s pomíjející krizí upadá opět do letargie. President Obama je obklopen poradci jako je Lawrence Summers, který léta loboval ve prospěch Wall Streetu. V Evropě je tomu podobně. Lze proto očekávat že finanční obři tak jen svůj vliv dále posílí. Najdou si nové způsoby, jak svého postavení zneužít ve svůj prospěch a v případě neúspěchu se opět obrátit o pomoc k veřejnosti.

Krásným příkladem snah změnit pravidla hry jsou diskuze o omezení platů vrcholového vedení finančních institucí. Zatímco před dvaceti lety nebyl prakticky rozdíl v platech srovnatelných kategorií mezi finanční sférou a zbytkem soukromého sektoru, dnes vydělává bankéř v průměru dvakrát tolik. Hledání těch nejtalentovanějších rozpoutalo inflaci v odměnách vrcholového vedení. Vysoké odměny v miliónech dolarů ročně umocnily vliv šéfů bank nejen na sestavování správních rád, ale i na auditory, ratingove agentury, orgány pověřené bankovním dozorem, a samozřejmě politiky podporou jejich volebních kampaní. Narůstal »principal agent problém« stav, kdy akcionáři postupně ztrácejí kontrolu nad šéfy, které si tam tak či onak dosadili.

V řadě případů tak obdrželo vrcholové vedení miliónové bonusy přímo z federálního rozpočtu. Údajně nebylo právně průchodné pracovní smlouvy jednostrane zrušit. Ačkoliv Citigroup již dostala na svou záchranu od americké vlády více než $45 miliard a vlastní 34% akcií, Chuck Prince, bývalý šéf Citigroup, dostal $100 milionů. Robert Rubin, ministr financí za Clintona a hned na to předseda správní rady Citigroup, dostal přes $100 milionů. Andrew Hall, Citigroup/Phibro komoditní makléř, dostal loni $100 miliónů. Rada makléřů AIG obdržela letos na jaře přes jednu miliardu dolarů a to přestože záchrana AIG už stala veřejnost hodně přes $150 miliard.

Politici jak v Americe, tak v Evropě se sice rozčilují, ale zabránit groteskně vysokým odměnám bankéřů nedokážou. To potvrzuje například i nedávno dokončena studie Fedu. Dávno minuly doby, kdy bankovnictví bylo skutečně rizikovým podnikáním. Například až do poloviny 19. století v Anglii byli bankéři vystaveni »neomezenému ručení« (unlimited liability) což znamenalo, že v případě že nebudou schopni uspokojit své finanční závazky, věřitelé měli právo konfiskovat i jejich osobní majetek.

Vracet se do první poloviny 19. století »kapitalismu bez přívlastků« asi není ta pravá cesta, nicméně bez prosazení celospolečensky prospěšných pravidel na sebe další ještě tvrdší krize asi nedá dlouho čekat. Nelze než apelovat »lidé bděte«.