Čí prezident?

Co se stalo dobrého: chování obou kandidátů týkající se boje o křeslo prezidenta bylo dobrým vzorem pro všechny budoucí politické zápasy. Od začátku se oba kandidáti vyjadřovali slušně a kritizovali jeden druhého spíše přes otevřené pojmy, a to i při jediném otevřeném předvolebním televizním setkáním na půdě Senátu. Jejich sumarizující řeči ve Španělském sále byly prezidentského kalibru, obě hodné hlavy státu, zdůrazňující jak směr, tak i způsob prezidentování, jež daný kandidát nabízel. Pro český národ tu byla hozená rukavice viditelného rozdílu - pokračování dosavadní cestou „správného směru“ Václava Klause, anebo „malé zemětřesení“ pro republiku „bez bariér“ Jana Švejnara. Jasný a čistý rozdíl, tak, jak to má být.

Fráze, že jako Češi „nedovedeme si nad sebou vládnout,“ je známá. Vychází z historických důvodů, ale brána v perspektivě, osmnáct let po revoluci by to s námi mohlo být mnohem horší - desátého ledna ve Španělském sále totiž seděli dva muži skutečně prezidentského kalibru. Honosný historický sál na Pražském hradě byl připraven pro důstojné rozhodnutí, ale místo toho se během pár krátkých hodin podařilo našim zákonodárcům proměnit sál v prostředí pro mnoho z nich bližší – v bahnitý močál.

Cílem parlamentní politiky je, aby každá strana získala co největší vliv. Tzv. „politikaření“, i během volby prezidenta, je legitimním nástrojem všech politických stran všech zemí. Když se ale kombinovalo posledně-minutové politikaření s absencí vzoru a nezkušeností, vznikl trapas, který snížil laťku našich politiků na polistopadové dno.

V jiných zemích existuje instituce, jež se jmenuje „volební komise,“ která určuje mechanizmus volení. Každá politická strana vyšle svého zástupce do komise, která za uzavřenými dveřmi rozhodne mechanizmus volení, od volby tajné či veřejné, až po způsob sečtení hlasů. Dokud se komise nedohodne, není hlasování. Naši politici ale stále stráví čas, že musí vymyslet to pravé české kolo, aniž by si uvědomili, že to, o co usilují, už někdo jiný dávno vymyslel. Pokud by si to uvědomili, vyhnuli bychom se dvěma hlavním trapasům prvního kola voleb: nedůstojnému debatování o veřejném či tajném hlasování a sečítání hlasů zákonodárců skupinkou starých učitelek, které počítaly hlasy na prstech ruky.

K tomu prvnímu: výhružné esemesky a nevídané osobní tlaky vytvořily jednosměrnou trasu mezi Španělským sálem a nejbližší nemocnicí pro kolabující zákonodárce, což potvrdilo mafiánské praktiky některých zákonodárců a tvrzení určitých politiků, že pouze při tajném hlasování by nedošlo k takovým nešvarům. K tomu druhému: elektronická tlačítka jsou úžasným nástrojem, dokonce je najdete v lavicích jak v Parlamentu, tak Senátu. Nikoho ale nenapadlo, že by tlačítka mohla sloužit i při volbě prezidenta – nejenže sečítají hlasy, ale dávají všem jasně najevo, kdo volil pro koho. Páni poslanci - pokud tedy to myslíte vážně s tou transparentností, do pátku si je jistě můžete pořídit.

Za pár dní vše začne znovu. Budeme svědky dalšího politického lavírování, zmíněný dojem důstojné debaty mezi dvěma kandidáty bude postupně utopen stoupajícím močálem stranické rétoriky našich politiků, která pohltí všechny kandidáty, staré anebo nové. Právě proto musí příští prezidentské volby být jiné. Prezidenta musí volit lidé, my, občané. Tím se docílí důležitý prohlubující krok demokratizace. Autorita prezidenta bude vycházet z každého z nás, bude nestranicky podložena. Někteří tvrdí, že post presidenta se dá „koupit“ přes peníze pod stolem či na něm. To je sice pravda, ale to závisí na bilanci mezi transparentností hlasování na jedné straně a charakterem společnosti na druhé. Takové poznámky (a mnohokrát i lidé, kteří je tlumočí) jsou přinejmenším cynické a přinejhorším trapně podkopávají potenciál naší společnosti.

Ať bude zvolen kdokoliv, pachuť z těchto prezidentských voleb bude přeci jen trvat určitou dobu. Než bude zapomenuta, hlavním úkolem jak zákonodárců, tak veřejnosti by mělo být uznat současný směr a co nejrychleji prosadit změnu ve volebním zákoně, aby příští volby byly volby veřejné. Ostatně většina politických stran je dnes pro prosazování této změny. Nicméně pokud jde o současné volby, příští prezident bude více jejich než náš.

Článek byl otištěn v Právu

Na prezidentech záleží

Přes systematické utlačování opozice a médií v Rusku ukázal Putin světu, jak autokracie ve spojení s rozsáhlou politickou mafií může krásně „vyhrát“ volby. I když výsledek byl zaznamenán západními státy jako „krok dozadu“, ve skutečnosti to tak vůbec není. Pro Rusko, které se téměř utápí v petrodolarech, jež jsou pod kontrolou dobře organizované oligarchie s Putinem v čele, výsledek voleb reprezentuje návrat Ruska do přirozeného stavu nerovnosti, jehož kořeny nemohly být ovlivněny pár lety pseudodemokracie tím, že vychází z mnohasetletých dějin carské a poté bolševické represe.

Nedávné prezidentské volby ve Francii byly o něčem jiném. Jednalo se o boj mezi pokračovateli nabubřelého zavedeného socialistického systému a těmi, kteří upozorňovali na to, že tento systém je neudržitelný. Na rozdíl od Ruska byl výsledek takový, že Francie se nevrátila do „staré polohy“, ale místo toho si hledá novou. Stejně tak jako Gorbačov věděl, že komunismus nemůže přežít v dané formě, Sarkozy uznává, že francouzský model socialistického státu se musí modifikovat, což prokázal krátce po volbách, když porazil předvídanou protestní stávku prakticky všech národních oborů.

Co se týče prezidentských voleb v roce 2008, letos v listopadu bude celý svět hledět na Spojené státy. Už dnes jsou volby považovány za naprosto bezprecedentní. Za prvé, poprvé kandiduje na post jak žena Hillary Clintonová, tak černoch Barack Obama. Za druhé, k dnešku žádná ze stran zatím nemá jasného favorita, což je pro Ameriku výjimečné. Soubor vážných kandidátů je pestrý, což reflektuje současné roztříštění společnosti. Nicméně i při takovém výběru lze rozdělit kandidáty na ty, kteří reprezentují skutečnou změnu v myšlení, jako je B. Obama, tedy krok „dopředu“, a na ty, kdož chtějí udržet washingtonský status quo – většina republikánů a rovněž Hillary Clintonová. Pro Ameriku a pro svět to bude zásadní rozhodnutí.

V České republice se za měsíc rozhodne, kdo se stane prezidentem. Podobně jako v uvedených případech se jedná o pokračování status quo, anebo o pokus vstoupit do jiné národní polohy. Je to nejzávažnější moment v polistopadových dějinách. Švejnar se soustřeďuje na proevropskou integraci, ekonomickou reformu a otevřený dialog, zatímco Klaus říká nám občanům, že bychom měli být obeznámeni s jeho stanovisky prostřednictvím jeho předchozích činů a prohlášení. Budu tedy citovat tři: „Komunisté neměli víc peněz než kdokoliv jiný“, „Soudci si uzurpují moc, která v demokracii oprávněně přísluší světu politiků“, „Neznám žádné špinavé peníze“. (Kompletní zdroj citátů viz www.nemluvizame.cz).

Na výzvu k debatě odpovídal Klaus, že to „není v mém zájmu“, přičemž potvrdil, že ho zajímají pouze poslanci, kteří ho budou volit. Pouze po opakovaném tlaku „přistoupil“ Klaus k debatě se Švejnarem, která se údajně odehraje na půdě Poslanecké sněmovny. Tomáš Garrigue Masaryk řekl, že „demokracie je dialog“. Věděl, co říká.

Prezidenti jsou důležití. Dvacet let po pádu komunistické říše se bude rozhodovat o tom, jestli jsme s to otočit list „transformačního“ období, charakterizovaného nedbalostí a pohrdáním našich čelných politiků, a začít volit ty, kteří nejsou postiženi minulostí.

Budeme s to přijmout, i když opatrně, nového prezidenta, který má snahu s námi spolupracovat a objasnit cestu, jež povede k našemu návratu do přirozenější polohy našeho obrození a k budoucnosti, kterou nám dějiny nikdy nedopřály a která je teď na dosah? Tytéž dějiny nám ukázaly, že zhruba každých dvacet let se my, Češi, pokusíme o něco dobrého. Pokud počítám správně, ten čas nastal.

Článek byl otištěn v Lidových novinách

Omlouvám se za odstranění tohoto článku (a tím i komentářů), ke kterému došlo nedopatřením z technických důvodů.

Klausova nástupce si zvolme sami

To, že je náš demokratický stát stále mladý, znamená, že má prezident více než kdykoliv jindy, obrovskou možnost pozitivně ovlivnit naši budoucnost a tím prospět naší národní povaze, než ve státech, ve kterých je demokracie více zavedena. Stejně tak může prezident napáchat velké škody, buď konkrétními činy, nebo opomíjením určitých „úkolů doby“ či povinností, které z nich vyplývají.
Při analýze Václava Klause a české společnosti poznamenal psycholog Slavomír Hubálek, že „nezralá společnost vyzdvihne do svého čela extrémní typy osobností, extrémní v míře narcismu a egocentrismu.Tito lidé slouží jako jakési totemy.“ Obecně řečeno, pro narcistu je nejdůležitější, aby byl populární. V případě, že někdo ohrozí jeho „já,“ následuje protiútok. Proto označuje současný český prezident intelektuály, disidenty, studenty, politology, novináře, kritiky a občanské skupiny za „výrazně levicové, etatické, neliberální, standardními demokratickými mechanismy pohrdající, kýčovitě moralizující, realitou nepoučené, nepraktické a nepragmatické“. Pro narcistu představují největší nebezpečí fundovaní oponenti či debaty. Proto prezident „debatuje“ pouze s jistými, předem odsouhlasenými osobami anebo v úzce korigovaném prostředí. V případě tvrdé konfrontace se dočkáme pouze prostého odřeknutí. V pořadu BBC World komentoval Klaus kritiku britského parlamentu týkající se diskriminace českých Romů slovy „to je taková hloupost a nesmysl, že na to nebudu ani reagovat“. V rozhovoru o globálním oteplováním pro Hospodářské noviny, na otázku, jestli nevěří, že si ničíme svoji planetu, odpověděl: „Budu dělat, že jsem to neslyšel“. Pro zvýšení popularity a udržování se v centru pozornosti se Klaus opírá o vágní a populistická tvrzení. Protože členství v EU považuje za oslabení své role „hlavního“ domácího politika, zdůrazňuje, že je třeba chránit „české“ postavení proti Unii, která nám může „ublížit“.
Pokud jde o politiku, současný prezident nám říká, že má-li občan co do ní říci, musí do ní vstoupit. Občanské iniciativy prý „usurpují moc, která přísluší politikům“. Hlavní nebezpečí spatřuje Klaus ve „vytlačování politiků alternativními politickými procedurami, založenými na komunitarismu, NGOismu, korporativismu.“ Tohle všechno představuje obrovskou brzdu nejen pro nás, ale i pro naše děti a jejich budoucnost.
Naše mladá demokracie zatím vůbec nemá svoji identitu jasnou. Uvedené výroky a kroky prezidenta ale systematicky odstraňují vše, na čem se zdravá národní identita a budoucnost staví. Máme prezidenta, který mnohem víc rozděluje, než spojuje. Navíc je to prezident, který porušuje slovo, a který se chová naprosto stranicky.
Většina národa ale stále vnímá Klausův program jako „akční“ a dívá se na něj jako na člověka, který nejen reprezentuje „naše zájmy“ (aniž by jednou naznačil, co přesně „naše“ zájmy jsou), ale který je navíc „pořádný fešák.“ Ve skutečnosti prezidentova tvrzení nejvíce slouží jemu, přičemž zároveň posilují normalizační hodnoty a „čecháčkovství.“ Dějiny ukázaly a budou ukazovat, že národní budoucnost a charakter se tvoří pouze prostřednictvím všeobecné debaty a veřejné kontroly autority. Současná široká obliba Klause reflektuje naši neschopnost uvažovat věcně a tendenci brát oponentní názory jako jakési osobní ohrožení. Skutečnost je dnes taková, že s jistotou mohu očekávat reakce na tento článek typu, že jsem „intelektuální blbec“ anebo „že si mám nechat tyto myšlenky pro sebe,“ „odstěhovat se tam, kde se mi to líbí víc,“atd.
Když ale člen rodiny miluje svoji rodinu, přece nebude reagovat na ostatní členy, kteří ji ohrožují, mlčením. Stejně tak to má být s občanem, kterému záleží na vlasti a budoucnosti. Je povinností lidu hlídat politiky, nikoliv naopak. Právě to tvoří podstatu demokracie a patriotismu. To je jediná naše cesta k většímu blahu a tím se potvrzuje největší argument pro to, abychom příštího prezidenta volili my, občané. Prezident musí patřit nám, nikoliv politikům. Náš příští prezident bude rozhodovat více než kdokoliv jiný, nejen o tom, co vlastně jsou „naše“ zájmy, ale hlavně o tom, jací máme být a jak se máme jeden k druhému chovat. Příští prezident musí být osoba, která tuhle úlohu uzná.

Článek byl otištěn v Lidových novinách

Zrod monoteismu a úpadek lidstva

Somálsko, západní Afrika, Čečensko, Írán, Palestina, Libanon, Izrael, Malajsie, Pákistán a Afghánistán patří mezi země, ve kterých se válčí a zabíjí, údajně kvůli Bohu. Desetitisíce lidí v Istanbulu protestovaly proti návštěvě papeže Benedikta XVI., první návštěvě papeže v této zemi. Náboženské napětí roste nejen ve všech evropských zemích, ale v celém světě převážně tam, kde se setkává jeden monoteistický Bůh s druhým. Proč Bůh takto selhal?

Všechna tři „západní“ náboženství – judaismus, křesťanství a islám vycházejí ze stejného pramene, dokonce z jedné jediné osoby. Byl to Abrahám, který opustil Ur a odcestoval do Kanaánu (dnešní Izrael) zhruba 1 900 let před Kristem. Abrahámův bůh byl pravděpodobně l El, velký bůh Kanaánu. Dnes ho najdeme v hebrejských jménech jako jsou Isra-El či Ishma-El. Poté, co se Abrahám usadil na západním břehu následovala druhá vlna emigrace, vedená jeho vnukem Jákobem. Náboženství pohanů bylo často teritoriální, ale El slíbil Jákobovi, že ho bude chránit „kamkoliv půjde.“ Za odměnu musel udělat Jákob z Ela jeho Elohima, tedy jediného boha, který za něco stál. Tak začal pragmatismus, který do dneška charakterizuje psychiku všech západních náboženství. Lidé adoptovali určitou koncepci náboženství tím, že ta koncepce jim vyhovovala, nikoliv, že byla vědecky či filosoficky prokázaná.

Více »

Rozhádaní lékaři očkují pacienty dávkami nejistoty

Jednou z navržených reforem ministra Julínka je snaha omezit přesčasové hodiny lékařské služby. Lékaři zvyšují jejich nízké fixní smluvní platy tím, že odpracují nemalý počet přesčasových hodin. Pozoruhodná při této debatě je nejen neschopnost zformulovat problematiku, ale i kdo v ní vystupuje a jak. Tím se odhaluje důležitá příčina současné krize.

Když lékař jako státní zaměstnanec deklaruje přesčasové hodiny, mohou být pouze dvě vysvětlení: buď je problém v systému, anebo lékařů není dost. To druhé vylučuje fakt, že náš počet lékařů na občana odpovídá evropské normě (stejně tak se vylučuje argumentace, že naše zdravotnictví potřebuje více peněz – jsme v evropské normě). Problém je jinde. Bohužel znám kolegy, kteří deklarují přesčasové hodiny, aniž by jedinou z nich odpracovali, a kolegy, kteří dřou 80 hodin týdně bez zastavení. Přesčasové hodiny, při kterých lékař vykonává stejnou práci, nás jako poplatníky stojí dvakrát více peněz. Celý systém odměňování péče je však závislý na systému bodování, při kterém pojišťovny určují výši výplaty za bod, tedy za výkon. Spor lékařů má tedy být s pojišťovnami, nikoliv s ministrem Julínkem, jehož snaha omezit obrovský počet přesčasových hodin je doprovázena vytvořením konkurenčního systému mezi pojišťovnami. Pojišťovny konečně začnou konkurovat a jediným způsobem, jak zvítězit, bude prostřednictvím nabídky lepších podmínek pacientům (péče) a lepších smluv pro lékaře.

Člověk by očekával, že ze strany lékařů by se smluvní jednání o mzdách mělo dít přes lékařské odbory. Čím je to, že Česká lékařská komora (ČLK) a její prezident tohle převzali? Problém začal s bývalým prezidentem ČLK Davidem Rathem, jehož způsob jednání a účast při řadě skandálů uvnitř komory vedly k tomu, že nemalý počet lékařů přestal chodit na okresní schůze komory. Tím ponechali půdu zbývajícím, tvrdě odborářsky laděným rathovcům, kteří zvolili své delegáty na sjezd komory. Dnes, stejně jak tehdy, tito delegáti nebyli zvoleni legitimně tím, že pro jejich zvolení dle zákona byla zapotřebí nadpoloviční většina všech členů, nikoliv pouze přítomných. Všechno to pokračuje u klonovaného nástupce Ratha, Milana Kubka, který považuje jiné názory od lékařů za „útoky“, které navíc rozděluje do kategorií „směšné“ a „vážné“. Většinu lékařů tohle odpuzuje a tvrdí, že členství v takovéto organizaci by nemělo být povinné. Odborářská organizace tu už je (Lékařský odborářský klub), takže oni se domnívají, že komora má být organizací, která je profesionální, apolitická a ve které být členem je ctí. ČLK tohle dobře ví. Důkazem je její neochota formálně zjistit, jak se na otázku povinného členství dívají její členové. Sám zaplatím ČLK veškeré výdaje spojené s rozesíláním dotazníku v případě, že se potvrdí, že více než polovina členů chce povinné členství místo alternativy povinné registrace za administrativní poplatek a dobrovolného členství za stávající poplatek. Na tohle sám přisel David Rath, když v roce 1994 poslal dopis ČLK, v němž oznámil, že nebude platit členské příspěvky, protože jak jejich výše, tak povinné členství v komoře jsou „v rozporu s Ústavou ČR“. Poté, co se stal prezidentem, zřejmě změnil názor. Ne tak skupina pětadvaceti senátorů, kteří poslali žalobu Ústavnímu soudu na protiústavnost povinného členství v ČLK. Výsledek se očekává.

Debata kolem přesčasových hodin je klíčová proto, že poukazuje na fakt, že zavedení nezbytných reforem ve zdravotnictví nebude možné bez reformy samotné ČLK. Polarizace mezi socialisticko-odborářskou frakcí a ostatními lékaři, kteří se domnívají, že komora by měla být apolitická, profesionální a že být jejím členem by mělo být ctí, nikoli povinností, bude pokračovat. Těžko očekávat, že reforma ČLK přijde ze strany současného vedení. Budou k tomu muset být donuceni buď soudem, parlamentem, nebo ostatními členy, kteří se musí probudit a uvědomit si, že mají takovou komoru, kterou si zaslouží. Dalším řešením je, že se ČLK rozdělí na dvě časti, státní a soukromou, přičemž každá z nich by lépe reprezentovala své členy. Dokud se tak nestane, rozhádaní lékaři budou nadále očkovat pacienty dalšími dávkami nejistoty a napětí.


Článek byl otištěn v MF Dnes