Martin Jan Stránský

26. 06.

Naše zdravotnictví je nevyrovnané

Martin Jan Stránský Přečteno 2998 krát

Na některé aktuální otázky ke zdravotnictví jsme se zeptali lékaře, ředitele Polikliniky Národní a nezávislého kandidáta za Věci veřejné do Senátu.

Co si myslíte o stavu našeho zdravotnictví? Vidíte ho také tak katastrofálně, jak se v poslední době v médiích presentuje?Pokud bych charakterizoval naše zdravotnictví jedním slovem, pak je to „nevyrovnané.“ To se týká jak dostupnosti a kvality péče, tak personálu i služeb. V Praze máte jednu specializovanou nemocnici vedle druhé, ale péče pro seniory, například lůžka určená pro dlouhodobou péči apod., je hluboce poddimenzovaná. Znám kolegy, kteří mají vysokou odbornost a vzorný přístup k pacientům, ale také znám kolegy, kterým na pacientovi nezáleží. Kvalita péče je stále bohužel mnohokrát ovlivněna tím, koho znáte a kde – nelze všude počítat se stejným standardem a přístupem. Přesto všechno to nevidím katastroficky. Novináři se mnohokrát zaseknou na jedné části problematiky, aniž by uvedli širší kontext.

Co říkáte reformě zdravotnictví ministra Julínka?Každý mluví o tom, že ke zdravotnickým reformám muselo dojít. Žádná nutná změna nebude populární. Současný ministr je prvním ministrem, který se do jakékoliv vážné reformy pustil s cílem upřednostnit kvalitu, což je správné. Kvalita se zvýší nejlépe přes odměňování dobrých výsledků a vytvoření konkurenčního prostředí. To druhé předpokládá, že se nejprve stanoví základní státní síť s dostupností pro všechny s tím, že pouze zbytek se může „pustit“ či měnit. To se zatím nestalo, a tak nastal existenční poplach ze všech stran. Kroky musí být lépe promyšlené a hlavně by se měly lépe vysvětlovat. Příkladem je zavedení poplatků, což vychází z oprávněné snahy snížit průměrnou návštěvnost u lékaře. V České republice je to 17 krát za rok, což představuje vedoucí pozici v celosvětovém měřítku. Poplatky by neměly být celoplošné, ale zaměřené na ty pacienty, kteří skutečně systém zneužívají.

Jaký je váš názor na přeměnu fakultních nemocnic? Jaká by podle vás měla být jejich úloha – mají být součástí zdravotní sítě nebo se spíše zabývat vědou?Fakultní nemocnice reprezentují nejoptimálnější spojení klinické výuky s výzkumem. Tím se vytvoří nepřetržitá linie, od základního výzkumu až po jeho klinickou aplikaci, což je dobré pro pacienty i lékaře. Fakultní nemocnice musí zůstat universálně přístupné.

Jste členem správní rady Nemocnice Milosrdných sester Karla Boromejského. Městská část Praha 1 je zřizovatelem Nemocnice Na Františku. Má význam, aby na území jedné obce byly dvě nemocnice? S dovolením upozorňuji na to, co jsem řekl. Nejprve by se měla vytvořit optimální koncepce zdravotních služeb - dostupnost, typ, kvalita apod. pro celou Prahu. Například v širším centru Prahy máme několik fakultních nemocnic v dosahu MHD. Další dvě zmíněné nemocnice jsou rovněž v epicentru, ale každá z nich je jiná. Nemocnice pod Petřínem, která mimochodem patří řádu a nikoliv státu, má detoxifikační program, který je pro celou republiku unikátní. Takže je to složité - jedná se o možnou duplicitu služeb, o formu vlastnictví atd. Kolik nemocnic a lůžek má stát řídit a dotovat a kde mají být? Koneckonců, za vše platíme my - daňoví poplatníci.

Vedení Prahy 1 nechalo nedávno zpracovat studii o poskytování péče na území Prahy 1. Jak by podle vás měla radnice postupovat při zajišťování zdravotní péče pro své obyvatele? Praha 1 by neměla podnikat žádné kroky, dokud není jasná budoucí optimální podoba celopražského zdravotnictví, včetně otázek vlastnictví. Doku to není jasné, nabízí se možnost, že Praha 1 by mohla investovat naše peníze do nemocnice, ze které by se za pár let mohl stát hotel.

Jakým směrem by se například měly rozšiřovat zdravotní služby, co Praze 1 chybí? Potřebujeme více lůžek následné péče a rehabilitace a mnohem více zdravotně-sociálních služeb pro seniory, jako jsou domácí ošetřovatelky. V České republice chybí lůžka paliativní péče – péče o umírající. Světový standard je pět lůžek na sto tisíc obyvatel.

Vedete soukromou Polikliniku na Národní třídě. Jak se obecně díváte na převod zdravotnictví do soukromých rukou? Jaká jsou pro a proti a za jakých podmínek by mělo k převodu docházet?Rád bych poukázal na něco, o čem se moc nemluví. Nejlepší způsob jak zlepšit kvalitu státní zdravotní sítě je vytvoření více možností pro získání péče v soukromém sektoru pro pacienty, kteří o to mají zájem. Když občan uhradí zdravotní pojištění a pak si připlatí z vlastních finančních prostředků za soukromé služby, máme stejný počet peněz ve státní kase, ale méně pacientů. Více peněz pro méně uživatelů znamená zlepšení služeb. Na druhé straně předání státní kliniky či nemocnice do soukromých rukou se nesmí dít tam, kde existuje pouze jedno zařízení – to by omezilo rozsah státní sítě a navíc, při neúspěchu soukromých majitelů by mohlo vést k likvidaci péče pro danou oblast.

Kateřina Klasnová

Rozhovor byl otištěn v časopisu Pražan, č. červen 2008

23. 06.

V Americe se píší dějiny

Martin Jan Stránský Přečteno 3135 krát

Příštím prezidentem Spojených států a nejmocnějším člověkem na Zemi se pravděpodobně stane muž černé pleti.

Jak Českou republiku i pro Ameriku má rok 1968 velký význam. Jednalo se o vyvrcholení touhy po společenské a politické změně. „Varšavští osvobozovatelé“ a atentáty na Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho jedním šmahem tyto touhy uhasily.

Bylo pozdě po večeři, když se minulý týden Hillary Clintonová náhle rozhodla pro tajné setkání s jejím protikandidátem za demokratickou stranu Barackem Obamou. Potřebovala se mu podívat do očí a tím si ulehčit a zároveň opodstatnit odstoupení z boje. I když to bylo poprvé, co žena úspěšně usilovala o post prezidenta, její odstoupení umožnilo ještě něco mnohem dramatičtější nejen pro Ameriku, ale pro celý svět: Afroameričan, díky své vlastní tvůrčí práci a svým osobním kvalitám, překonal veškeré stereotypní překážky a stal se kandidátem na nejvlivnější úřad na světě.

Dějiny jsou cyklické a procesy se opakují: v ČR jsme učinili velký krok v roce 1989, ale teprve dnes je touha po ukončení postkomunistických „moresů“ našich politiků i sousedů hmatatelná. V Americe dosáhl společenský marazmus a nedůvěra k politickému establishmentu vrcholu. Právě nyní v Americe ta změna nastává.

Nejde o prázdný sen. Kdyby se volby konaly dnes, vyhrál by je Obama. Pro Českou republiku je to asi tak podstatné, jako kdyby se v příštích prezidentských volbách volilo veřejně a hlavním favoritem by byl Rom (samozřejmě podpořen Jiřím Čunkem).

Obama volby pravděpodobně vyhraje. Z mnoha důvodů. Nejpodstatnějším je, že více než dvě třetiny Američanů vnímají prezidenta Bushe a jeho republikánskou stranu velmi negtivně. Stranu, která vtáhla Ameriku do války, nikdo nechce. Ekonomika prochází krizí, dolar nadále klesá a pověst Ameriky ve světě je na dně. Pro demokraty a Obamu je to příjemný náskok.

Republikánský protikandidát John McCain je sice úctyhodný, ale jeho pětatřicetiletá politická činnost ve Washingtonu ho spojuje s politickým establishmentem, který se dnešním Američanům nelíbí. Jeho taktika tedy musí být: přesvědčit Ameriku, že je jiný než Bush (i přesto, že chce zůstat v Iráku do- nekonečna) a že Obamova platforma, která je založena na receptu „změn“, novém způsobu komunikace a spolupráce, je pouhou prázdnotou. Oddalovat se od současného prezidenta a vést negativní kampaň proti oponentovi není šťastná kombinace pro výhru. Pro 72letého McCaina to bude těžké. Obama je ve vysoké politice pouze deset let a těží z představy, že není zkorumpovaný establishmentem (stejně jako to bývá u nás). Navíc je ze státu Illinois, státu, ze kterého vzešel pravděpodobně nejlepší americký prezident Abraham Lincoln, osvoboditel černošských otroků. Tento symbolismus nové doby a nové změny se u amerických voličů neztrácejí. Možná právě proto u všech komentátorů zůstávají otázky jako barva pleti, pohlaví a náboženství v pozadí.

McCain navrhuje prezidentské debaty ve formátu přímých schůzek s občany (tzv. „schůze v městských halách“), což pro něj nemusí být šťastné řešení - Obama, který promoval na Harvardské právnické fakultě s vyznamenáním Magna Cum Laude, je totiž výborným řečníkem.

Místo lobbování zapojil Obama do kampaně obyčejné voliče. Tím se vytvořila obrovská občanská, ale i finanční síť. Na rozdíl od McCaina, kterého finančně podporují lobbistické organizace, Obamovi daly finanční podporu miliony Američanů. Dnes má Obama na prezidentskou kampaň o neuvěřitelných 400 milionů dolarů víc, než McCain.

Snad jediná nevyřešená otázka zůstává: komu nabídne Obama místo viceprezidenta? I když má na to čas, a i když podporovatelé Clintonové skandují pro tzv. „kombinaci snů“ Obamy a Clintonové, je pravděpodobné, že si ji nezvolí. Osmnáct milionů registrovaných demokratických voličů pro Clintonovou je sice plus, ale téměř polovina Američanů ji považuje za pokryteckou a dle průzkumů ji doslova „nenávidí“, takže by raději volili kohokoliv jiného. Navíc je tu problematika jejího (stále) manžela exprezidenta Clintona, který by tvořil nepříjemný stín jako jakási „druhá dáma.“

Dle vzorného případu z učebnice politické spolupráce, ze které by se naši politici měli co učit, vystoupila Clintonová v sobotu před svými nejbližšími spolupracovníky a vybízela je, aby se aktivně postavili za Baracka Obamu. Řekla jim to ne jednou, ale čtrnáctkrát. „Pokud chcete to, co chci já, tak musíte uznat, že John McCain nám to nedá. Barack Obama ano, a proto je to naše nejlepší šance.“

Pokud nepřijde významná změna, prezidentem bude Barack Obama. Dnes si možná stále těžko dovedeme představit, jak se změní vnímání a postavení Ameriky mezi lidmi ve světě – od Afriky a muslimského světa až po oligarchické režimy (jako jsou Rusko a Čína). A tyto volby určí nejen nového prezidenta, ale i novou, doposud neznámou tvář světa.

Článek byl ve zkrácené verzi otištěn 20.6. v MF Dnes

05. 06.

Nedarovat krev kvůli reformě je vydírání

Martin Jan Stránský Přečteno 5152 krát

Ve sporech o zdravotní reformu už došlo na krev. A to doslova.
Ekonomie a podnikání se od roku 1989 dočkaly reforem. Se zdravotnictvím je tomu jinak. Ze všech oblastí naší polistopadové společnosti je zdravotnictví ta poslední, kde reforma probíhá. Není divu. V těchto změnách jde o obrovské společenské, finanční a politické dopady. Masivní tanker českého zdravotnictví konečně opouští neudržitelný socialistický břeh a pouští se do moře reforem. Pozoruhodné však je, že debata kolem změn ve zdravotnictví (na rozdíl od reforem v jiných oblastech) se vede na myšlenkové úrovni, která jako by zamrzla v socialistickém období.
Typický a nešťastný příklad lze spatřit třeba při čtení článku z Lidových novin (30. 5.): „Výzva proti reformě: Nedaruj krev.“ Sdružení dárců krve České republiky, které má dle zmocněnce sdružení Jaroslava Kotrmana přes sto tisíc dárců z oněch celkem 340 tisíc v naší zemi, totiž vyzvalo své členy, aby přestali dávat krev. Ale to nestačí. Pokud by docházelo k jakýmsi výčitkám svědomí a dárci by „museli“ dávat krev, měli by za to chtít peníze, a sice nemalou (Kotrmanem doporučenou) částku 10 tisíc korun.
Pana Kotrmana jsem nikdy nepotkal, ale nechce se mi věřit, že je to člověk, který reprezentuje - nebo by měl reprezentovat - sto tisíc dárců krve.
Doufám, že jejich chvályhodné činy jsou založeny na úplně jiném uvažování než výzva z úst pana Kotrmana a vedení Sdružení dárců krve České republiky.
Je to ukázka chybného myšlení. Pan Kotrman zřejmě zapomněl na to, že zdravotnictví stojí peníze. Se střízlivým odhadem, že se každý den v naší zemi koná 300 operací, při kterých je nutné dát pacientovi pouze jedno transfuzní balení, jde o každodenní částku tři miliony korun, kterou bychom my (ano, pane Kotrmane - zdravotnictví platíme my) museli zaplatit navíc.
To samozřejmě není podstata argumentace.
Jde o hysterické citové vydírání a potlačování veškerých principů dobrovolných aktů ve prospěch našich pacientů. Jde tedy o každého z nás. Koneckonců, pojidlem společnosti je míra solidárnosti a soucitu, která se přímo odráží v míře dobrovolné pomoci. Stačí se podívat na reakci občanů při nedávných povodních, při kterých jsme zaznamenali nevídanou výši anonymních finančních darů. Od těch nejvyšších až po ty skromné.
Aplikovat logiku pana Kotrmana a jeho sdružení na tuto či podobné situace znamená přeměnit dobrovolnost ve vydírání. „Pomůžu vaší zaplavené vesnici, ale za to mi pojmenujete ulici. Vaši dceru přijmeme do školy, ale stanete se členem komunistické strany.“ Známe to.
Ať s reformou souhlasím či ne, jakožto člen správní rady jedné pražské nemocnice a zároveň praktikující lékař si nejsem vědom, že by dosavadní reformní kroky vedly ke konkrétnímu ohrožení něčího života. I když svaz tvrdí, že existuje dostatečná rezerva krve, navržený protest rezervu přinejmenším sníží a přinejhorším může vést ke zmíněnému ohrožení. Výzva pana Kotrmana a vedení svazu dárců není nic jiného než snaha proměnit chvályhodný čin tisíce dobrovolných dárců ve zvrhlou formu politického protestu. Jejich návrh je morálně a společensky pokleslý.
Masivní tanker českého zdravotnictví konečně opouští socialistický břeh a pouští se do reformních vln. Debata kolem klíčových změn však zamrzla v socialistickém období.

Článek byl otištěn v MF Dnes 31.5.2008

Archiv článků: červen 2008

Naše zdravotnictví je nevyrovnané

V Americe se píší dějiny

Nedarovat krev kvůli reformě je vydírání

Blogeři abecedně