Archiv článků: září 2013

09. 09.

Odpařování českého státu

Martin Jan Stránský Přečteno 3197 krát Přidat komentář

Česká republika opět nemá akceschopnou sněmovnu či vládu. Polistopadový vývoj české politiky dotáhl její stav do permanentní oscilace mezi minimální funkčností na jedné straně a úplným rozkladem na straně druhé. Místo aby dnešní politické strany pozitivně působily na společnost, soustřeďují veškerou sílu a aktivitu na vtažení občanů do jejich vlastních problémů a vnitrostranických bojů o moc a vliv. A mediální scéna nedokázala rozpoznat malichernost machinací malých politiků v malém státu. Řadu týdnů věnuje proto nemalý prostor na titulních stránkách novin a v nedělních diskusních pořadech jedné a stejné bandě, které se podařilo otrávit veřejnost až do stavu propadu a beznaděje.

Má to širší dopad. Rozkládá se nejen politický systém, ale s ním i stát a pocity spojené s občanstvím. Východiska jsou pouze dvě: postupné rozmělnění státu a společnosti nebo posílení obou, a to přijetím změn.

Nejpodstatnější nutná změna se objeví při objektivním posuzování politického systému České republiky, který se dostal do stavu, v němž je jeho efektivní fungování nemožné. Z Rakousko-Uherského pozadí vznikl nový prvorepublikový, ten byl posílen bolševikem a „zdokonalen“ po revoluci. Dnes jeho struktura odpovídá zemi, která má několik set milionů obyvatel, a nikoliv pouhých deset.

Na městské úrovni je vzorným příkladem Praha, kde je v platnosti souběžně několik různých způsobů členění: katastrální, státně-územní, samosprávné a několik úrovní a druhů správního. Některé však především v centrální oblasti města – navzájem nekorespondují. Praha má 22 radnic, každá zaměstnává stovky lidí, má vlastní hlavičkový papír, zcela nesourodé internetové stránky a programy bez jakékoliv propojenosti. Pro porovnání město New York má mnohem větší rozpočet a přibližně stejný počet občanů jako celá Česká republika. Má ovšem jen jednu radnici, pět místních poboček a 51 zastupitelů, tedy jednoho zastupitele za 157 tisíc občanů. V Praze zastupuje každý místní zastupitel pouze tisíc občanů. Pokud se držíme Evropy, v Paříži zastupuje jeden zastupitel 143 tisíc občanů, v Londýně 545 tisíc.

Při posuzování počtu poslanců zastupuje v ČR jeden poslanec 52 tisíc občanů. V Anglii je to 95 tisíc občanů, ve Francii 113 tisíc a v USA 721 tisíc. Pozoruhodné je, že zhruba 75 procent všech zákonů České republiky je převzato či přizpůsobeno zákonům EU. Není čas se důrazně ptát, proč potřebujeme tolik poslanců a zákonodárců?

Máme mnohonásobně víc politiků, než potřebujeme. Výsledkem je, že se tito politici nacpali do míst, funkcí a rozhodování, které jim vůbec nepřísluší: zastupitel města rozhoduje o výši nájmu místního obchodu, ministr rozhoduje o výběru firmy. V jiných zemích o tomto rozhodují úředníci v závislosti na dodržování transparentních pravidel výběrových řízení a rozpočtových mantinelů. Právě proto se dnes z české politiky stal systém nahrávající „trafikám“, kariérním postupům a korupci. Právě proto je Česká republika jedinou zemí v EU, která stále odmítá schválit zákon o státní správě. V němž by totiž byli úředníci odděleni od politické moci (rozumí se, konec trafik na úřadech), což by vedlo k jejich nezávislosti a profesionalizaci. Rozmělnění masy nic nedělajících, a často zkorumpovaných politiků, po našem území je právě ta toxická pomazánka, která dusí naši společnost.

Druhou klíčovou složkou státu je úřednický aparát. Podíl zaměstnanců státní správy na celkovém počtu obyvatel ČR je pátý nejmenší ze všech států evropské sedmadvacítky. Ze všech zemí v EU, je Česká republika nejhorší v oblasti čerpání všech dotací, které jí náleží. Občané ČR tak přicházejí každý rok o desítky miliard eur. Jejich správné využití by mělo patřit státní správě. Její paralýza je dána nikoliv počtem úředníků, ale již zmíněnou absencí nezbytné zákonné normy pro depolitizaci úředníků a úpravu jejich práv a povinností. Jsou to politici, nikoliv úředníci, kteří nás stojí miliardy ročně. Současný stav je tedy výsledkem dysbalance mezi hlavními částmi státu – politickou a úřední. Ta první se musí významně zmenšit, druhá naopak posílit. Pro vyřizování našich požadavků potřebujeme schopného nezávislého úředníka, nikoliv neschopného a zaujatého politika.


Třetí klíčovou složkou státu je justiční systém, tedy práce soudů, policie a státního zastupitelství. I přes různé peripetie tyto složky významně zvýšily počet i dosah vlastních aktivit. Ne všechny postupy jsou vydařené, ale hněv některých politiků na jejich aktivity ukazují veřejnosti přesně, kdo z nich je potrefenou husou.

Úprava státního aparátu musí být doprovázena úpravou vnímání společnosti sama sebe. Zdá se, že jen těžko najdeme něco, na co můžeme být pyšní. Ostatní země mají nejen svou kulturu a dějiny, ale na rozdíl od nás dobře a levně postavené dálnice a železnice, dobře vyvinutou infrastrukturu, mezinárodně uznávané elitní univerzity, třeba i rakety. Mnohokrát se zdá, že pouze vítězství ve sportu na mezinárodním poli nás ukonejší. Nicméně lidé stále touží, doufají a hledají výhled: i když je Zeman sporný prezident, jeho postoje mají pro mnoho lidí význam právě proto, že jsou uchopitelnější, než je ztemnělá alternativa politické garnitury.

Národ by měl patřit občanům, nikoliv politikům. A to hlavně proto, že v moderní globalizující Evropě staré politické modely postupně ztrácejí svoji činnost a roli. Technologie a internet nás stále více svazují, přičemž se zužuje vlastní výběr a myšlení. Přestáváme být schopni vést integrované myšlenky. Protilátka proti tomuto procesu existuje: je jí odpověď na otázku „Co to dnes znamená být Čechem?“. Významnou roli mají existenční faktory - práce, důchod, zdravotnictví apod. Zároveň je možné posílit to, na co jsme vždy byli pyšní – naši kulturu a výuku. Proč mají naši umělci cestovat kvůli kariéře do ciziny místo toho, aby cizí umělci cestovali k nám? Proč je Karlova Univerzita dnes na 350. místě žebříku kvality, když by měla patřit mezi předních padesát?

Blíží se volby – uskuteční se tento i příští rok. Je čas korigovat politicko-úřednický aparát podle skutečných potřeb moderního státu. Hlas mají dostat ti, kteří prokázali, že něčeho dosáhli, než šli do politiky. Ti, kteří umí naslouchat, kteří akceptují potřebu redukovat politický aparát, posílit nezávislost úřednického a justičního aparátu a zároveň uznají nezastupitelnou roli naší kultury, vědy a umění. Jen tak se může náš stát nevypařit.

Článek byl ve zkrácené verzi otištěn dne 6. září 2013 v Lidových novinách

02. 09.

Česká škola utlačuje dětské mozky

Martin Jan Stránský Přečteno 3730 krát Přidat komentář

V pondělí 2. září usednou tisíce školáků opět do lavic, většina z nich se těší na kamarády, ale méně už na učení, které je čeká. Aby ne. Ze zdravotního hlediska jsou pro děti mnohem zdravější prázdniny než biflování ve škole, které vytváří jen negativní postoje. Alespoň to tvrdí náš přední neurolog MUDr. Martin Jan Stránský, který usiluje o změnu v přístupu k učení a výchově jako takové.
Děti by se ve škole měly hlavně učit jak řešit problémy a jak přemýšlet. A v tom je český školský systém špatný. Děti musí znát nazpaměť fakta, která mohou najít za minutu na internetu anebo v knize, ale neučí se přemýšlet.
Žák ve škole dostane špatnou známku za to, že neví, kdy přesně se narodil a zemřel Karel IV., žádný učitel se ho však nezeptá na to, co pro něj Karel IV. znamená a nediskutuje s ním o smyslu českých dějin pro dnešní moderní dobu.
Ale právě takovéto otázky rozvíjejí myšlení, a tím i samotné funkce mozku.

Důležité podněty pro přemýšlení:
Základní funkce lidského mozku se vyvíjejí do sedmi let věku. Zhruba v této době máme postaveny hlavní trasy – lze je přirovnat k dálnicím, s jejichž pomocí se lze dostat na nejdůležitější místa v zemi. Kolik dalších okresních a lokálních silnic, které na sebe různě navazují a protínají se, bude v průběhu příštích desítek let vytvořeno, záleží na tom, jak moc podnětů získává mozek pro přemýšlení.
Pokud se tedy děti ve škole musí biflovat data a fakta, nebo si například potřebujeme zapamatovat telefonní číslo, je to prosté. Informace se uloží na pomyslnou „poličku“ a čekají na své využití. Když je ale příliš často nepotřebujeme, po nějaké době zapomeneme, kam jsme je vlastně dali a pravděpodobně je již nenajdeme.
Přemýšlení ale spustí celý složitý proces, při němž musí spolupracovat různé části mozku. A přesně tak by měla vzdělávat škola naše děti.
Čím větší část mozku je funkční a čím je mozek více integrovaný, tím lépe se dokážeme vypořádat se stresy, máme více zájmů a jsme produktivnější do vyššího věku. S minimální nadsázkou můžeme tvrdit, že způsob výuky v českých školách přispívá k omezení základního vývoje mozku.

Řada věcí, na kterých si učitelé zakládají, jsou zbytečnosti:
Ne všechny dovednosti, na kterých si čeští učitelé zakládají, jsou v životě k něčemu. Například krasopis, na který se tolik pohlíží už v první třídě či správně odříkaná vyjmenovaná slova ve třídě třetí.

Pro život nic takového nebudou potřebovat. Kdo z nás dospělých vůbec píše krásným pravopisem? Rodiče by neměli trestat potomky za to, že něco nevědí, ale spíše je nutit k tomu, aby byly tak dobré, jak samy dokážou. A pokud škola selhává v tom, že by děti měla vést k tomu, aby se samy v rámci výuky zdokonalovaly, pak bychom alespoň doma měli místo trestů děti motivovat ke snaze o věcech přemýšlet.
Nutit děti znát fakta, aniž by v podstatě chápaly, proč je musí znát, je zbytečné. Mnohem efektivnější je podporovat jejich zvídavost otázkami namísto úkolů a dávat věci do otevřených souvislostí, které stimulují nutnost docházet k rozhodnutím na základě logických souvislostí.

Každé dítě je jiné a je k tomu potřeba tak přistupovat:
Měli bychom naše mozky chránit před uměle vytvářeným stresem. Jestliže to platí u dospělých, u dětí je tato potřeba ještě silnější. Každý člověk je jiný. Proto naše potomky nenuťme k tomu, co si myslíme, že je nejlepší.
Stejně je například dobré pohlížet i na načasování domácích úkolů. Zatímco děti, které jsou více fyzicky aktivní – či dokonce hyperaktivní – se potřebují nejprve odreagovat a úkoly nejraději dělají až večer, jiné děti si raději hned splní povinnosti a večery tráví po svém.

Ať je to jakkoli, systém, který dítěti vyhovuje, by se měl stát jakýmsi řádem. Děti – a lidi vůbec, potřebují řád. Jestliže vědí, že je například od pěti do šesti čeká pravidelně nějaká povinnost, dokážou si nejen dobře strukturovat čas, ale i své emoce a myšlenky. Navíc si tak odmalička zvykáme na to, že i v dospělosti se mnoho věcí odehrává v rámci nějakého vymezeného řádu.

Text byl uveřejněn na portálu www.novinky.cz dne 1. září 2013

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy