Zatímco se tvoří film o inscenovaném totalitním procesu, který vedl k popravě Milady Horákové, státní zástupkyně Vesecká rozhodla, že nenechá v klidu starou bolševickou soudkyni Brožovou-Polednovou, která vedla proces proti Horákové.

Petr Braun, soudce Městského soudu v Praze, rozhodl, že i když Brožová vykonávala vůli ostatních, kteří o procesu předem rozhodli, „vědomě“ se účastnila procesu, který vedl k fyzické likvidaci třetí osoby, a tak jí přidělil osmiletý trest. Vrchní soud nesouhlasil, Brožová prý pouze „napomáhala“ k vraždě. Trest byl zrušen. Soud to odůvodnil tím, že na začátku padesátých let stále platil říšský zákoník z roku 1852, podle kterého šlo „pomocníkům“ na vraždě vyměřit maximálně desetiletý trest, který je dnes promlčený. Aha! Ptám se tedy: v čem se liší názor „našeho“ vrchního soudu od názoru, že poválečné fašistické vrahy měli v Norimberku soudit fašistickým, nikoliv poválečným demokratickým zákonem?

Zaplať pánbůh za paní Veseckou.

Mezitím odcestoval náš premiér až za oceán do USA, aby kromě jiného mohl udělit vyznamenání bratrům Mašínům za hrdinství při jejich útěku z komunistického Československa. Je pozoruhodné, že na rozdíl od kolísajícího soudního procesu kolem soudružky Brožové naše polistopadová společnost je až bouřlivě rozpolcená, co se týče Mašínů, kteří se museli doslova prostřílet na svobodu, přičemž zabili lidi, kteří jim stáli v cestě.

Soudkyně Brožová vědomě klepla soudcovským kladívkem na desku. Nikdo její ruku nedržel. Bratři Mašínové vědomě stříleli do lidí, kteří spolupracovali s režimem, který zas vědomě střílel do zad neozbrojených uprchlíků, kteří nechtěli nic víc než dýchat vzduch svobody. Jedním z nejvěrnějších spolupracovníků režimu byla soudružka Brožová, která se vyznamenala i v dalších zinscenovaných procesech.

Otázka komunistické minulosti nám nikdy nezmizí. Její zhoubnost více a více proniká skrz hladinu naší každodenní existence.

Myslím si, že většina z nás má větší problém rozumět Mašínům než odsoudit Brožovou. Čím to je? Naše polistopadová společnost je stále nezralá k tomu, aby uznala to zásadní: komunistická léta byla léta občanské války. Byla to válka, při které ozbrojená menšina a ti, kteří s ní spolupracovali, aktivně či pasivně utlačovali a týrali většinu. Kdepak „klidná rezistence“, na kterou upozorňuje náš prezident, sám produkt komunistických rodičů. Takové „klidné“ rezistenci se říká fatalistické podléhání, zoufalství, obava, strach, alibismus - anebo srabařství. Byli jsme to my Češi, nikoliv Němci či Rusové, kdo stříleli do zad otců, maminek, bratrů a dětí, zatímco utíkali. Mašínové tohle pochopili. Dnes je jejich úvaha pro většinu společnosti stále předčasná. Je to právě tato předčasnost, která tvoří přesnou časovou lhůtu pro naše národní ozdravení.

25. 3. 2008 otištěno v MF Dnes