Dne 14. 8. 2018 se konala oslava československých letců v Královském letectvu (v rámci RAF) u pomníku „okřídleného lva“ na Malé straně v Praze. Vedle generála Petra Pavla, vojáků a letců jak z RAF, tak i z našeho letectva, starosty MČP1 Oldřicha Lomeckého a kardinála Duky, nechyběli ani veteráni, tisk a veřejnost.

Naši letci sehráli naprosto klíčovou roli v bitvě o Británii, za což jsou dodnes považováni za hrdiny, bohužel však – jak upozornili někteří řečníci – mnohem víc tam, než u nás doma.
V každém případě se jednalo o pietní akt na úrovni, přerušený nízkým a pomalým přeletem dvou stíhaček, které letěly ve formaci „padlého letce“, v níž chybí stíhačka na křídle. Na pilotech, kteří stáli vedle mě, bylo znát, jak (stejně jako já) potlačují slzy.
Po návratu z války byla odměna za hrdinství pilotů krutá. Není snad nic horšího, než zrada od vlastních. Komunistický režim je prohlásil za nepřátele státu, a tak si museli vybrat – buď odejít z vlasti, kterou zachránili, anebo se stát členy komunistické strany. Pokud odmítli, tak je čekal žalář.
Vzpomínám si, jak nás ve Spojených státech navštívila za totáče má teta se svým manželem. Na rozdíl od matky, která utekla, teta s manželem zůstali v Praze. Jakmile vystoupili z taxíku, který je přivezl z letiště, tak to začalo. Můj otec, který s Pavlem Tigridem založil Československý rozhlas Svobodné Evropy, je nechtěl vůbec pustit přes práh. Strýc byl totiž vysoce postaveným komunistou a jeho syn to dotáhl dokonce až tak daleko, že velel pohraniční stráži, která střílela spoluobčanům do zad.
Otec a strýc zůstali stát na zápraží a řvali jeden na druhého, zatímco sestry v předsíni brečely a čekaly, co bude.
„Vy se cítíte uražený proto, že jsem komunista?“ ptal se strýc otce a pokračoval. „A co jste dělal za války vy? Sloužil jste jako tajemník našemu předsedovi vlády v pohodlné kanceláři v Londýně, zatímco já – zatímco já – víte vy vůbec, co jsem dělal já?“
Otec neodpověděl.
„Já jsem bojoval jako pilot v RAF, abych vám zachránil život a nám vlast! Sestřelil jsem šest Němců! A za odměnu, abych vůbec po návratu přežil, tak jsem se musel všeho zříct a stát se členem strany!“
Otec mu odpověděl: „Tím členem jste se nemusel a neměl stát. Bez členů by komunistická strana neexistovala a ta zvěrstva, ve kterých pokračuje jak strana, tak váš syn, by se dnes neděla.“
Oba dva na sebe koukali a mlčeli. Poté vešli dovnitř. Nastalo nervózní příměří.
Na rozdíl od tehdejší doby, kdy skuteční hrdinové a složité důvody existovaly na obou stranách, dnes tomu tak není. Složité důvody odpadly, ale prohnilá morálka a překrucování dějin ze strany komunistů nikoliv. Semelová si stále myslí, že Milada Horáková měla viset, zatímco předseda Filip tvrdí, že ruská invaze v roce 68 vůbec nebyla ruská, ale ukrajinská. A nemalý počet lidí jim to věří.
Čeští letci se v RAF zapsali do dějin, zatímco amorální a pokleslá strana, která (nejen) je odsoudila, stále žije. Je tu s námi, pod jednou a tou samou střechou, v nervózním příměří, udržována morální prohnilostí a neochotou části národa zbavit se jednou provždy hnisajícího vředu, který znesvěcuje sté výročí od jeho založení.

Publikováno 14.8.2018 www.pritomnost.cz