Říká se, že politika je o představách a předvídatelnosti. Myslím si, že nejen politika. Když jede kolem černá Mercedeska a vystoupí z ní fešák v tmavém obleku a s černými brýlemi, většina z nás si vytvoříme stereotypní představu o tom, kdo to může být. Vtipem je, že stereotypní představy vychází, alespoň částečně, z životních pravd. To, že Ivana Trumpová a Paris Hilton (jedna dobře rozvedená, druhá dobře narozena) jsou blondýnky, svým způsobem zapadává do určité představy týkající se blondýnek, alespoň u určitých lidí a vtipálků. Zajímavé je, že takové lidi (Trumpová a Hiltonová, nikoliv vtipálci) se stanou jakousi karikaturou sami sobě a vplují do postupně užšího koryta předvídatelného chování a myšlení.

Pokud chce někdo být populární a středem pozornosti, musí plnit představy ostatních. Musí být předvídatelný. Vyrazit na vlastní trasu na základě osobního přesvědčení či získání nových faktů a snažit se ovlivnit ostatní – novinář po novináři, bulvár po bulváru, to je riziková cesta. Jsou sice lidé, kteří jsou populární na základě jejich nepředvídatelnosti, ale jedná se o druhou stranu stejné mince – taková osoba je populární tím, že její nepředvídatelnost je spojena s předvídatelnou provokací. Pokud je někdo skutečně nepředvídatelný, dříve nebo později, toho máme dost. Lidský mozek totiž preferuje předvídatelnost. Řada studií například potvrzují, že drtivá většina z nás se raději posadíme vedle člověka, kterého známe, ale kterého nemáme moc rádi, místo abychom se posadili vedle neznáme osoby, která může pro nás být mnohem přínosnější.


Kromě blondýnek samozřejmě nechybí ani jiné osoby pro karikaturní vzor. Napadají mně policisté a politici. Mají určitý stereotyp, bohužel negativní. Jistěže určité výjimky existují, jako jeden místní strážník, kterého znám, nebo Karel Schwarzenberg, kterého taky znám (i když musím přiznat, že asi plní řadu i jiných stereotypů), ale nemohu se zbavit přesvědčení a dokonce i z osobní zkušenosti, že když se jeden z nás stane policistou anebo politikem, stane se „jeden z nich“. Jako by se postupně ujal úlohy dělat ze sebe stále větší karikaturu, až do té míry, kdy se z něj stane úplný šašek. Je pravdou, že někteří politici, jako David Rath začnou na tak vysoké patologické laťce, že jejich prostor pro další „manévrování“ je v podstatě nulový. Jejich chování zůstane stejné, pouze důsledky se rozšiřují – od domácnosti po lékařskou komoru a dnes do celého středočeského kraje a dokonce národa – tentokrát přes tvoření lživé představy o tom, že občané „nebudou muset platit“ nemocniční poplatky.

Poplatky se tedy „zaplatí“ z krajských kas, ve kterých každá koruna přichází z kapsy nás daňových poplatníků. Nebudou tedy peníze na lepší zdravotnictví ani na opravu silnic ani na nové učebnice ve školách. Vše na základě vytvoření populistické představy, kterou sežrala většina z těch, kterým se nelíbilo, že se nedá žít kapitalisticky a pracovat socialisticky. Pro ně to byla velice živá a hmatatelná představa, ve kterou věřili a proto šli volit. Drtivá většina ostatních zůstala (předvídatelně) lhostejná a nešla volit. Tím se znovu potvrdilo, že nejen politika, ale i život je o představách a předvídatelnosti.


Článek bude otištěn v příštím čísle časopisu Pražan.