Mají mít lidé s psychotickou funkční poruchou (schizofrenie, schizoafektivní porucha, bipolární porucha) vztahy s druhým pohlavím? A mají na to?

Schizofrenní porucha se napříč všemi světadíly vyskytuje u jednoho až dvou procent populace. Nejčastěji vzniká v období tzv. pozdní adolescence, ve věku 16 až 22 let. Tedy ve věku, ve kterém každý jedinec prochází obdobím separace od rodičovských autorit a individuace – nacházení sebe sama. A teprve poté je schopen se adekvátně vztahovat k osobám opačného pohlaví - seznámit se, jít na první rande, prožít chvíle intimity a sexu, případně založit rodinu.

Pokud fáze separace a individuace neprobíhá správě, ve vhodný čas a vhodným způsobem, je vztahový potenciál dotyčného jedince oslaben. K tomu může dojít například v neúplných rodinách, jestliže je někdo v dětství často nemocen a vyžaduje větší péči a pozornost, v rodinách s vyšší mírou úzkostlivosti, či v rodinách překypujících láskou s příliš pevným láskyplným sevřením… Ocitne-li se někdo v takovéto situaci, zdaleka to neznamená, že bude duševně nemocen. Jenom se dá předpokládat, že jeho vztahování se k okolí a především k osobám opačného pohlaví bude asi komplikovanější a časově přibržděnější.

Pro každého z nás představuje seznamování se s novými lidmi nějakou míru zátěže. Pro dobré fungování vztahů je mimo jiné důležité uvědomění si sebe sama se všemi klady a zápory, schopnost dobře chápat kontext situace a jasně komunikovat. Lidé s predispozicí či vyjádřeným duševním onemocněním mají tyto schopnosti a dovednosti značně snížené. Bývají často velmi závislí na základní rodině, v důsledku zpožděného psychomotorického vývoje jsou neobratní a selhávají ve sportovních aktivitách.

Pro svou plachost, hypersenzitivitu a následnou fragilitu nedokážou vyhledávat ani ostatní aktivity, kde by byli v kontaktu se svými vrstevníky. Často nerozvíjejí žádné koníčky a volný čas tráví sami doma. Pro zpomalený psycho-sexuální rozvoj nemají stejné tužby a potřeby jako ostatní lidé v jejich věku. Někdy se objevuje fenomén „falešné homosexuality“. Jelikož je nepřitahují jedinci opačného pohlaví, můžou mít trýznivé obavy, že jsou homosexuálně orientovaní. A to jim samozřejmě ještě více brání vstoupit do dravého a mnohdy nemilosrdného světa svých vrstevníků.

Když dojde k rozvoji duševního onemocnění, je jejich situace ještě výrazně horší. Příznaky psychózy jako jsou bludy a halucinace je zaměstnávají natolik, že se uzavírají ve svém vlastním světě. Obava ze zranění od okolních lidí může být tak silná, že přerůstá v paranoiditu, což je vede k ještě větší sociální izolaci. Nemohoucnost najít si partnera ještě více nahlodává již tak dosti otřesené sebevědomí.

Po nástupu psychotické poruchy se dříve či později dostaví terapie často spojená s hospitalizací na psychiatrii. Stigma „psychouše“, vedlejší účinky některých psychofarmak, nevstřícná reakce okolí, je vrhá do ještě větší izolace. Jsou závislí na rodičích, bez sociálních a osobních vztahů, bez koníčků či pracovní činnosti a taktéž závislí na omnipotentní psychiatrické péči.

A přitom víme, že tito lidé mají v podstatě stejné potřeby jako my ostatní! Pouze jejich naplnění je jim z výše uvedených důvodů výrazně komplikováno či přímo znemožněno. Taktéž víme, že uspokojení těchto přirozených potřeb zvyšuje kvalitu jejich života a ta vede k lepší stabilizaci jejich psychické rovnováhy! Otázka zní, zda je jim možno v této svízelné situaci pomoci.