Němci na světovém šampionátu postoupili do osmifinále a země šílí! Za okny domů v Berlíně vlají německé vlajky všech velikostí. Dokonce i na autech, motorkách a jízdních kolech. Ulicemi německé metropole se jich tak prohání tisíce.



Vlaječky najdete i na místech, kde byste je možná nečekali – zapíchnuté v koláčích v marcipánové podobě nebo na psím oblečku. Pekárny se předhání ve zdobení sladkého pečiva marmeládami v národních barvách, fotbalový míč ve všech velikostech je k mání nejenom jako suvenýr, ale také jako bábovka, chléb či parfém. Má-li v těchto dnech některá žena jako módní doplněk něco v národních barvách, je „in“, o žluto-červeno-černých nalakovaných nehtech nemluvě. Soused z ulice mi říkal, že to je „děsně sexy“…


(foto: rbb)

Češi jsou také velcí sportovní fandové, ale tuhle vlnu národní hrdosti nepředčí. Náhodnému návštěvníkovi to může připadat normální, vím, že řada mých známých považuje Němce za pyšné a namyšlené Evropany. Realita je ale jiná: tahle národní sebeprezentace je v Německu výjimečná a nejenom Berlíňané si ji patřičně užívají. Jestli jsou pyšní, tak na to, že je zviditelňuje tým skvělých hráčů, a to pozitivně. V posledních desetiletích pro ně bylo téma národní hrdosti ne příliš radostné, generace lidí poznamenaná válkou musela mnohé překousnout. Až právě fotbal a světový šampionát, který se před pár lety odehrával v Německu, znamenal zlom: dokázal Němcům vrátit pocit hrdosti. Ten si teď při každém dalším fotbalovém šampionátu užívají. Ale jenom při něm. Jakmile skončí, vlajky zmizí a disciplinovaní Němci se trvale zklidní a ztiší. Taková je moje zkušenost.


(foto: rbb)

Mezi fanoušky jsou nejenom muži, ale i jejich děti a ženy. Znají míru, nedochází k žádným střetům s policisty či problémům s opilými fanoušky. A to je sympatické. Proto taky s partnerem Herbertem v Berlíně „přežíváme“ v míru, i když fandíme jeho rodnému Švýcarsku (Slováci snad prominou)! Ale „po švýcarku“, bez vlajek a tiše. I když stejně hrdě!