Pro Vás, vážený pane Václave Havle!
Často jsem v životě už řekl, že „každý je nahraditelný“. Tu větu jsem slýchával i od Vás. Dnes si dovolím ji popřít – výjimkou jste Vy. Vy jste pro nás všechny nenahraditelný!
Když Andulka Freimanová při Vašich pětasedmdesátinách prohlásila, že Vás chtějí Češi vidět na piedestalu, ale Vy z něj pořád utíkáte, říkal jsem jí, že se tomu nemůže divit. Copak máme mezi politiky někoho jiného, koho bychom na ten piedestal navrhli? Alespoň já o nikom nevím.
Většinu času trávím v cizině, proto moc dobře vím, že jste byl v zahraničí tím nejrespektovanějším velvyslancem České republiky. Od té smutné zprávy o Vašem odchodu toho bylo o Vás napsáno a vyřčeno tolik, že se to ani nedá usledovat. Možná si teprve teď uvědomíme, koho vlastně ztrácíme.
Je mi smutno. Celý den se mi honí hlavou stovky každodenních příhod, které jsem s Vámi za sedm a půl let po Vašem boku zažil. Řadu z nich si uchovám jen pro sebe, děkuju Vám za ně. Ale ze všeho nejvíc Vám děkuji za Vaši podporu při mé složité soukromé situaci a veřejném prohlášení v roce 2000, pro Vás tak spontánní a samozřejmou, až mě to překvapilo.
Jsem hrdý na to, že jsem mohl pracovat ve Vašem týmu. Má první cesta s Vámi vedla v roce 1996 do německých Cách. Tehdy jste byl přítomen předávání Karlovy ceny nizozemské královně. Má nedávná cesta do Cách koncem listopadu byla shodou okolností spojena také s Vámi. Byl jsem hostem večera věnovaného Vašemu odkazu a Vaší práci u příležitosti 20. výročí udělení Karlovy ceny, kterou jste převzal v roce 1991. Připadá mi to téměř symbolické. Stejně jako Vaše poslední veřejné vystoupení na veřejnosti po boku dalajlamy.
Chci věřit, že je Vám teď dobře… Zůstáváte!
S hlubokou úctou Váš Martin Kr.