Můj první týden v Berlíně byl ve znamení zařizování každodenních maličkostí, vybalování a bloudění v ulicích...



Slíbil jsem, že můj příští blog bude o hlavním nádraží. Už ho mám připravený, jen ještě nebyl čas na jeho fotografování. Tak píšu pár řádek po prvním týdnu v Berlíně, který byl ve znamení života v novém a prázdném bytě uprostřed krabic s mými věcmi a bloudění ulicemi při hledání míst mých prvních pracovních schůzek a obchodů pro první nákupy každodenních maličkostí.

I když – jako chodec v Berlíně tolik problémů s mapou nemám. Trochu jiná situace je za volantem. Už při příjezdu do Berlína jsem měl obavy z toho, jak najdu cestu ke svému novému domu. Bez navigace (na radu kamarádů, abych se Berlín "naučil"), jsem se spolehl na google a vyhledávač trasy a mapu Marca Pola. Obě pomůcky byly skvělé a přehledné, až na jeden fakt - ani jedna nezohlednila uzavírku hlavního tahu na průjezd Berlínem. Když mě proudy aut unášely do neznámých a v mapě dosud nenalezených ulic, byl jsem mírně řečeno vyveden z míry. Na místě spolujezdce byla rozložena mapa, na každé červené, která jako na potvoru trvala jen pár sekund, jsem se snažil v ní zorientovat a občas si zanadával či zakřičel. I když už jsem něco podobného zažil i u nás, rozdíl tu byl - nikdo za mnou netiskl klakson na volantu, nikdo mi přes okénko nenadával a Berlíňané mě ochotně pouštěli do pruhů, do niž jsem potřeboval náhle odbočit. Auta nikam nespěchala nepovolenou rychlostí a chodci přecházeli po zebrách, kdykoli se na nich ocitli, beze strachu a vyčkávání, kdo je pustí.

Zcela ztracený jsem začal sledovat ukazatele a zjistil, že ty žluté, popisující čtvrti a hlavní tahy Berlína, jsou poměrně časté. Riskl jsem to - znal jsem název své čtvrti a jel tedy podle nich. A kupodivu dojel bez jediného zádrhelu. Snad jen občas mě zaskočili cyklisté po obou stranách mého auta či trochu nepřehledně značené pruhy na vozovce na velkých křižovatkách, kde se trasy cyklistů kříží s trasou aut a s tramvajovými kolejemi.

V Berlíně mám kancelář s knihovnou a galerií Českého centra v samém centru, na Friedrichstrasse. Po týdnu už autem dorazím i sem, i když ve srovnání s jízdou U-Bahnem si časově moc nepolepším - metro je navíc je pohodlné a dává mi možnost přečíst si ranní noviny. Když jsem o tom říkal kolegovi z italského kulturního institutu při jedné cestě do práce, překvapil mě tím, že by raději jezdil autem, ale od ledna se do centra nedostane, protože má starší auto a nezíská „Umweltplakette“. A tak jsem se dozvěděl o novince, která Berlín čeká:

Od ledna se do centra města a jeho vnitřního městského okruhu dostanou jen ty vozy, které vyhoví eurotestu emisí a získají tzv. „Umweltplakette“. Za její vydání zaplatí řidič 5 EUR, a to na zemském úřadě, v autodílnách a autoservisech. Od roku 2008 se do srdce Berlína podívají autem majitelé červených, žlutých i zelených plaket, od roku 2010 pak jen zelených, tedy ti s testem EURO 1 v případě benzínového vozu a EURO 4 v případě dieselu. Hranicí pro vjezd bude okruh S-bahnu. Pokud někdo vjede do této zóny bez plakety, zaplatí pokutu 40 EUR a získá jeden bod v rámci bodového sytému. A hned mě napadlo, jak by to asi dopadlo v Čechách, kdybychom něco takového zavedli – kolik aut by tuto normu splnilo?

Přece jen jsem ale jednu paralelu našel. V Berlíně se to bude týkat asi 1 300 tisíc automobilů a podle průzkumů nyní, na začátku listopadu, ještě 800 tisíc řidičů plaketu nemá. Takže je čekají stejné fronty jako ty české řidiče, kteří letos musí měnit řidičský průkaz a ještě na to nenašli čas. A lituji je už teď, já už mám tu frontu za sebou...

Chcete-li vědět vše o Umweltplakette, hledejte zde:
www.berlin.de/sen/umwelt