Zkušenosti s řemeslníky a všelijakými techniky komunikačních společností mám z Čech různé. Ta poslední, berlínská zkušenost mě usvědčila v tom, že řada věcí je všude stejná.



V mém novém bytě v Berlíně nebyla telefonní přípojka a tak jsem si objednal pevnou linku s možností vysokorychlostního internetu. Vstřícnost telefonního operátora byla nevšední a za pár dní přišel poštou modem. I linku mi zavedli rychle. Jenže s malým překvapením – k jejímu zprovoznění musel přijít technik specialista, poštou dali vědět kdy. Stanovili termín, za tři týdny. S tím, že musím čekat doma od osmi do čtrnácti hodin.

Co se dalo dělat, bez telefonu a internetu žít neumím. Když nepřišel v daný den nikdo od rána do půl jedné a já doma neměl nic k jídlu, neboť jsem týden předtím měl každý den pracovní povinnosti až pozdě do večera, rozhodl jsem se zaběhnout si do italského bistra v ulici pro oběd „zum mitnehmen“ – tedy s sebou. A na dveře domu napsal omluvný vzkaz s číslem mobilního telefonu a dovětkem, že do 5 minut jsem zpátky. A tak se taky stalo. Když jsem odcházel z bistra s obědem v ruce, u domu už stál technik telefonní společnosti a četl můj vzkaz. Pak se posadil do svého auta a čekal. Dvě minuty? Asi tak.

Přišel jsem k jeho vozu a přes okénko jsem mu s úsměvem a omluvou oznámil, že jsem to já, za kým jde. Přišla studená sprcha: „Když jsem čekal já, teď budeš čekat Ty!“. Otevřel si noviny a v uzamčeném autě před mým domem si četl. A četl. A četl. Půl hodiny! Musel jsem odejít domů, abych se zklidnil. Ale ne na dlouho.

Pršelo, bylo blátivo a on po půl hodině laskavě přišel zprovoznit mou telefonní linku do bytu. Zazvonil u dveří a suverénně v zablácených botách vešel dovnitř. Požádal jsem ho, aby si je očistil či ještě lépe zul, ale odvětil stroze, že neznám německé pracovní právo. Podle něj musí mít pracovní obuv při práci na sobě.

Víc už si nepamatuju, měl jsem zakalené oči vztekem. Ale důležité je, že po pěti minutách odešel a má telefonní linka je funkční.

Připomíná Vám to něco? Mimochodem - jde o německé O2.