Stáhněte oponu prosím!
Na sklonku roku jsem zhlédl ve vídeňském operním domě Volksoper Mozartova Dona Giovanniho. Scénicky velmi nevšedně pojaté představení s rakouským barytonem Josefem Wagnerem v hlavní roli slaví u publika úspěch. Názory divadelních kritiků se – tak jako obvykle – liší. Zaujal mě komentář jednoho z nich, bývalého ředitele Vídeňské státní opery Ioana Holendera. Nejvíce mu na představení vadilo, že už od jeho příchodu do sálu byla opona vytažena a diváci tak mohli na jevišti sledovat poslední přípravy rekvizitářů, techniků i pěvců před představením. Opona zůstala nahoře i v době přestávky.
Podle Holendera je opona důležitou součástí divadelního či operního představení, protože „povzbuzuje divákovu zvědavost i představivost a přirozeně odděluje reálný život od fantazijních příběhů odehrávajících se na jevištích“.
Jeho úvaha mě spontánně přivedla na podobnou myšlenku s rokem právě končícím. Rok, ve kterém kolem mě navždy odešla řada skvělých lidí; rok, ve kterém mě nepříjemně překvapil masivní teror v Evropě a v němž Evropa zažila nebývalou uprchlickou krizi, se kterou si stále neví rady. Kéž by byla opona, která by se za tím rokem dala stáhnout. Někdo by zapískal a zakřičel „bůůů“, někdo by zatleskal, protože mu ten rok přinesl i něco málo či třeba i hodně dobrého, a někdo by jen tak odešel. Ale bylo by to jen představení, které se dá zahrát znovu a lépe, anebo stáhnout z repertoáru…
Debatoval jsem se o tom s přáteli a jeden z nich nesouhlasil: podle něj nejde o oponu, nýbrž o „úhel pohledu“, a to nejen na jeviště, ale i na život náš i ten kolem nás. Přemýšlel jsem o tom a – trochu sebekriticky – si uvědomil, že má pravdu…
Přeji nám všem, ať je ten rodící se rok 2016 zdravý, šťastný a plný dobrých zpráv!