… aneb pocit ostudy, stresu a smutku!



Cestuji často, pracovně i soukromě, zejména letecky. Mám různé zkušenosti z letišť po celé Evropě a ruzyňské Letiště Václava Havla považuji za příjemné a dobře architektonicky vyřešené. Právě proto musím upozornit na nepříjemný a stresující zážitek, který zůstane dlouho (nejen) v mé paměti.

V úterý 31. října jsem letěl pravidelnou odpolední linkou společnosti SWISS z Prahy do Curychu (odlet ve 14.45 hod.). Na letišti jsem byl krátce před půl druhou odpoledne, tedy 95 minut před odletem. Odbavení na přepážce SWISS, resp. LUFTHANSA v terminálu číslo 2 proběhlo hladce a profesionálně. Odebral jsem se k bezpečnostní kontrole a spatřil stovky lidí ve dvou předlouhých hadovitých frontách. Říkal jsem si, že jde o chvilkovou náporovou situaci a že si samozřejmě personál bezpečnostní letištní firmy se situací poradí. Neporadil, minimálně po dobu mé bezpečnostní kontroly, která zabrala neuvěřitelných 50 minut!! Na let jsem dobíhal při „poslední výzvě a četbě mého jména“. Nebyl jsem sám…

Těch dlouhých 50 minut čekání bylo stresujících a nepříjemných. Ano, už jsem zažil dlouhé letištní fronty na bezpečnostních kontrolách v různých destinacích, ale viděl jsem snažící se personál situaci řešit. Většina z čekajících v Praze byli cizinci, mezi nimi rodiče s malými dětmi a staří lidé. Nikdo jim nic (minimálně anglicky) nevysvětlil, nikdo jim nenabídl alespoň vodu k pití, nikdo se nezajímal o to, je-li mezi nimi někdo nemocný či někdo, kdo tak dlouho nemůže stát, nemluvě o starších lidech. Nikdo se nesnažil pomoci bezradným cestujícím uprostřed čekajících, jejichž lety už byly ve fázi před uzavřením nástupu do letadla. Nervozita, pot, hádky ze strany vystresovaných cestujících i přetížených pracovníků bezpečnostní kontroly.

Nevydržel jsem a kontaktoval vedoucího směny. S pobaveným úsměvem mi sdělil, že sám vidí, co se děje, ale „prostě nejsou lidi“! Na mou opakovanou výzvu (zpětně a sebekriticky se omlouvám – vzhledem k situaci - za zvýšený hlas), aby situaci řešil, mně oznámil, že „snad vidím, že telefonuje“. A tedy „řeší“! Netuším, kam telefonoval, netuším, co řešil – během padesáti minut nedošlo k žádné změně. Byly stále otevřeny jen čtyři přepážky, ostatní zůstaly neobsazeny. Asi největším paradoxem pro mě byla skutečnost, že přepážka pro přednostní odbavování leteckých posádek a diplomatů zela prázdnotou, přesto nebyla v této krizové situaci zpřístupněna „běžným“ cestujícím. Vedoucí směny pobíhal sem tam, opravdu neustále telefonoval, přišli za ním dokonce dva další pracovníci oblečeni do uniforem bezpečnostní firmy. Že by konečně posila? Bohužel ne, jen stáli a nevěřícně kroutili hlavami, co se to v té odletové hale jenom děje, kam že všichni letí…

Let jsem stačil. Běžel jsem kolem vyprázdněných obchodů a restaurací, a to spolu s dalšími běžícími zoufalými cestujícími, kteří doufali, že jim bude ještě nástup do jejich letadla umožněn. Letištěm zněla jedna poslední výzva k nástupu za druhou, byly čteny seznamy jmen, těch, kteří nejsou na příslušném „gate“. V letadle, naprosto vystresovaný a rozčilený, jsem poslouchal negativní postřehy německy mluvících cestujících – nebyl to radostný okamžik, jako Čech jsem se za „mezinárodní odbavení“ v Praze styděl.

Milé pražské letiště, tak si říkám, v čem je problém? Chybí konkurence? Anebo opravdu zaměstnanci? Tento zážitek tvojí dobrou vizitkou není, a bohužel nejenom pro mě, ale i pro stovky cestujících z různých koutů světa, kteří si ho nenechají jen pro sebe…