Život s rouškou mě nebaví...

... neustále se mně zamlžují brýle a pochybuji, že je její nošení s opakovaným sundáváním a nasazováním hygienické. Na jaře nás odborníci v médiích poučovali, že se roušky v podstatě nesmíme dotknout. Teď pozoruji lidi kolem sebe, kteří ji „žmoulají“ v rukách, odkládají na jídelní stoly nebo strkají do různých kapes. Přesto roušku s respektem nosím, kvůli lidem v mém okolí.


foto: Leopold Museum Wien, MK VI 20

Mám za sebou pět testů na COVID, negativních. I přes zhoršující se situaci stále cestuji, většinou pracovně, a myslím na pravidlo 3R : Rouška – Ruce a jejich hygiena – Rozestupy. Není to vždy snadné, protože nad některými zážitky zůstává v této době rozum stát: nechápu spěchající lidi v pražském metru u eskalátorů, kteří rozestupy respektují až na nástupišti. Lidi v brněnských tramvajích, co stojí zásadně u dveří a nejdou dále do vozu, ačkoli je poloprázdný. Anebo hlášení v letadle o tom, že máte dodržovat alespoň metrový odstup od ostatních, když v té chvíli sedíte na trojsedadle vedle dvou dalších cestujících vzdálených od vás pár centimetrů, nemluvě o tom, že má jeden či jedna z nich loket na vašem opěradle.

Přemýšlím, zda se u nás statistiky pozitivně testovaných horší tím, že víc testujeme, anebo zda jsme skutečně odložením roušek v budovách, úřadech a školách dali viru novou šanci. Měl pravdu epidemiolog Rastislav Maďar, který roušky na konci srpna doporučoval? Zajímavé pro mě je, že mí němečtí a rakouští kolegové i přátelé na jaře obdivovali, jak Česko pandemii s přísnými opatřeními zvládalo. Roušky byly kupříkladu pro Rakušany několik dnů po jejich zavedení u nás nepřijatelné. Když ale Čechy či Moravu během léta navštívili, mluvili přede mnou o strachu, protože roušky prakticky vymizely, zatímco Němci i Rakušané po vzoru „vzorných“ evropských států z jara roušky v běžném životě stále měli.

Denně také žasnu nad tím, jak se COVID stává pro mnohé nejnebezpečnějším strašákem. Jako bychom zapomněli na rakovinu, AIDS, hepatitidu C či jiná závažná onemocnění, kvůli kterým lidé umírají… Ale je s nimi COVID vlastně srovnatelný?

Stejně jako v mém případě asi každý kulturní manažer s napětím čeká, jak podzim změní eventové plány u nás i v zahraničí, ať už festivaly, veletrhy či jednotlivá vystoupení. S kolegy prakticky celý tento rok neustále akce někam a na někdy jindy přesouváme, měníme rezervace a snažíme se, aby jich alespoň pár proběhlo. Nevzdáváme to! K tomu je ale potřeba, aby to nevzdali i ti, pro které akce (spolu)pořádáme. Aby přišli – nekomfortně s rouškou! Myslím si totiž, že sociální kontakt během kulturních akcí může mnohým pomoci víc, než sedět doma v izolaci a čekat na lepší, „bezrouškové“ časy! Je to na nás všech!