Tikající biologické hodiny
Je mi 35, takže jsem se samozřejmě zamyslel nad mými biologickými hodinami. Ale na nic převratného jsem nepřišel. Potomka ve svém životě postrádám. Hodně. Osud ale rozhodl, že ho mít nebudu, neboť to s partnerem přirozenou cestou prostě nezvládneme :-) Ano, teoreticky by se našly způsoby, jak na to. Najít si ženu, která by nám dítě porodila, anebo v budoucnu – umožní-li to zákon – dítě adoptovat. V našem případě jen teoreticky, protože o tom neuvažuji. Dítě by podle mě mělo vyrůstat v harmonii ženského i mužského světa. Já jsem v takové harmonii nevyrůstal a chyběla mi. Tím ovšem neříkám, že by adopce pro páry stejného pohlaví měla být zapovězena, naopak. Princip rozhodování o adopci dětí by neměl být plošný, případ od případu je jiný a dokáží-li partneři jakéhokoli pohlaví vytvořit domov a dát lásku dítěti bez rodičů, umístěném v dětském domově, pak je to určitě prospěšné a zaslouží si to podporu.
Na biologické hodiny jsem si vzpomněl v těchto dnech ještě jednou, když jsem se dozvěděl, že v rakouském Štýrsku porodila 66letá žena dítě. Oplodněna byla uměle a to již podruhé. Podle jejích slov šlo o dlouho plánovaný životní krok. Prvorodičkou se stala v 61 letech. Je těžké soudit někoho, koho osobně neznáte, jehož osud vám zůstává neznámý. Přesto mi nedalo nezamyslet se nad biologickými hodinami – nejen matky, ale i jejího potomka. Až začne chodit do základní školy, bude jeho či její matce něco málo přes sedmdesát. Pubertu bude prožívat se stejně starými spolužáky vychovávanými o půl století mladšími rodiči v porovnání s jeho či její osmdesátiletou maminkou. K plnoletosti mu či jí popřeje čtyřiaosmdesátiletá paní. Dovolí-li jí to zdraví a dožije-li se toho, plánování-neplánování.
Podle psychologů je vnímavost vůči biologickým hodinám známkou citové zralosti a duševní vyspělosti. Ale kde je hranice tohoto vnímání? V tom, že někdo omezuje mužům darovat sperma do určitého věku? Anebo v tom, že nikdo neomezuje věk žen žádajících o umělé oplodnění? V tom, že sklony a vlohy k rodičovství má jen někdo z nás? Anebo v tom, že ne všechno se dá v životě zajistit a naplánovat?