Jak se uskutečňují sny? Nadávat nestačí


Nedávno zde vyšel můj blog „Mám sen...“ s návrhem tří opatření, která by podle mého názoru mohla napravit dnešní ne moc dobré hospodaření s veřejnými prostředky. Psal jsem o publikování všech veřejných výdajů na webu, o osobní odpovědnosti za každé nakládání s veřejnými prostředky a o reálném omezení výdajů politických stran.

Čtenáři pod blog napsali, jak už to tak bývá, komentáře různé úrovně, od věcných až po úplně pitomé. Na ty věcné jsem se snažil odpovědět přímo tam, na pitomé odpovídat nemá cenu. A pak byl takový „střední proud“ komentářů, na který chci dnes odpovědět samostatným blogem.

Uvedu některé typické příklady takových komentářů:


Science-fiction, BOHUŽEL............

Lidi proberte se žijeme v česku a takové zákony by si politici dobrovolně nikdy neodhlasovali, protože by se pak nemohli nabalíkovat..

Mafie toto v žádném případě nedopustí.

Milý snílku řekni mi kdo by takový zákon předložil ale hlavně kdo by ho schválil. Je to stejně jako s jejich platama. Je třeba si uvědomit, že stát je jejich válečnou kořistí a jako o takovou se nebudou o ní připravovat.

Já mám taky sen, a v tom snu se nikdo ze současných politických stran v parlamentu už do parlamentu znovu nedostal, pak mívám jiný sen, v tom snu některé politiky vyházel rozlícený dav z oken a protože sněmovní ulice není mnohapatrová budova a lidé už s sebou nenosí píky a kopí tak si akorát natloukli zadek a utíkali všemi směry jako myši.

Žádné sny, ale trvale bdít a hnát korupčníky svinským krokem alespoň tam, kde, my zezdola, můžeme.

Především by se muselo zrušit naše hlavní město, které je korupcí prolezlé jak rakovinou.

Nechápu, proč se už konečně nedějí konkrétní kroky k tomu, každého politika a podnikatele zavřít,vše jim zabavit do fondu rozpočtového rozvoje, ještě zatím státu, a už aby si do konce svých životů ani neškrtli a makat a makat v organizacích, kde je náročná fyzická práce a nemusí se myslet!

Řešení je jednoduché. Vždy je nějaká zeď poblíž. Jako umravňovací metoda to dělá s lidmi zázraky.

Zlikvidovat naší vládní elitu i s příbuzenstvem

Při každé prokázané zlodějině useknout levou ruku, aby pravou ještě šlo pracovat (u leváků naopak).


Shrnuto: nedá se nic dělat, a jestli dá, tak je to jen vyhnat všechny politiky. Nebo v radikálnější verzi: vyházet je z okna, zrušit Prahu, vždy je nějaká zeď poblíž, useknout ruku, zlikvidovat i s příbuzenstvem.

Nespokojenost lidí samozřejmě chápu, já taky nejsem spokojený, když vidím, že se s veřejnými penězi nehospodaří dobře. Jenomže tyhle „recepty“ na nápravu jsou především zcela bezvýchodné: nedá se nic dělat, leda vyhnat všechny korupčníky, vyhazovat politiky z okna, střílet u zdi a sekat ruce.

Chválabohu nejsme v Libyi ani v Afghánistánu, kde má každý ve skříni kalašnikova a kde by někdo tenhle návod mohl vzít i vážně. V našich mírných zeměpisných šířkách jsou (naštěstí!) takové výkřiky stejně dobré jako výkřik „nedělejme nic“.

Přirovnal bych to k situaci, kdy zjistíme, že nám v domě praskl vodovod, a zaklejeme: To bych do toho kopnul! (v různě jadrných verzích). Nebo radikálněji: toho blbce, co nechal otevřený okno, bych zabil!

Každý v takové situaci nějak zanadává, člověk to prostě potřebuje. Ale rozumný člověk nezůstane u nadávání a hned začne uvažovat, co s tím dělat. A pak to udělá.

Ve svém „snu“ jsem navrhl tři praktická opatření, která mohou něco napravit. Dvě z nich, totiž zveřejňování výdajů nad 10 000 Kč na internetu a osobní odpovědnost, už v některých obcích a městech (například v Ondřejově, v Dolních Břežanech nebo v Semilech) několik let reálně fungují, to znamená, že jsou proveditelná.

Starostové a nezávislí s TOP09, za které kandiduji do zastupitelstva Středočeského kraje, je mají ve svém volebním programu; když vyhrajeme krajské volby, budou tato dvě opatření uskutečněna na krajském úřadu, tedy v podstatně větším celku než obce a města. A když to půjde v kraji, musí to jít i na ministerstvech i jiných státních úřadech.

Takže uskutečnění takového snu vůbec není nereálné. Jen si to musí nějací lidé vzít za své a prosadit. Pouhé nadávání nespraví prasklý vodovod a nespraví ani veřejné finance.

***

Svůj blog o snu jsem panu Stejskalovi odesílal s titulkem „I have a dream“. Odkazoval jsem tím na název slavného projevu Martina Luthera Kinga, v kterém byla mimo jiné i tato věta: „Mám sen, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své pleti, ale podle svého skutečného charakteru.“

V době, kdy King svůj projev přednesl, neměla velká většina černých Američanů volební právo. V r. 1955 byla černoška Rosa Parks odsouzena do vězení za to, že v městském autobusu v Montgomery odmítla vstát a uvolnit své sedadlo bílému pasažéru. V r. 1957 guvernér státu Arkansas povolal Národní gardu, aby zabránila přístup do státní střední školy devíti černým studentům, kteří tam byli přijati pro svůj výborný prospěch.

A v roce 2008, pouhých 45 let po Kingově slavném projevu, byl v USA zvolen prezidentem člověk, kterého voliči neposuzovali podle barvy pleti, ale podle jeho skutečného charakteru. Kingův sen nezůstal pouhým snem.

Dosáhnout té změny, kterou Amerika prošla od Kingova projevu k volbě Baracka Obamy, bylo přitom mnohem, mnohem složitější než dosáhnout nějaké drobné změny pár českých zákonů, o které dnes sním já a další lidé.

***

Protože Amerika je daleko, uvedu i bližší a hmatatelnější příklad toho, že sny lze uskutečnit, když se o to někdo doopravdy snaží.

V šťastny pátek 13. července 2012 schválila Poslanecká sněmovna novelu zákona o rozpočtovém určení daní, kterou se zvyšuje podíl obcí a měst na vybraných daních. Novela nedávno prošla i Senátem a podepsal ji prezident; díky tomu začne každá obec od příštího ledna dostávat v průměru o pěkných pár milionů korun ročně víc. V obcích, kde mají rozumné zastupitelstvo (a takových je většina), to za několik let musí poznat každý: zlepší se místní komunikace a chodníky, opraví se škola nebo školka, postaví se další veřejné osvětlení nebo kus kanalizace. Zákon pomůže osmdesáti procentům obyvatel naší země.

Přitom tento zákon také začínal jako sen: sen tří paličatých lidí ze Zlínska - Jany Juřenčákové z Rokytnice, Stanislava Polčáka z Vysokého Pole a Petra Gazdíka ze Suché Lozi.

Málokdo ví, že až do konce roku 2007 dostávaly malé obce z daní na jednoho obyvatele 7,5krát méně než Praha. To bylo, jak se říká, na smrt moc, ale na život obce málo. Peníze sotva stačily na holý provoz; na nějaké investice a větší opravy se nedalo pomyslet. Ledaže se někde nahoře „sehnaly“ dotace. Jak a za jakou cenu, to si každý může domyslet.

Ti tři se v roce 2006 pustili do zdánlivě beznadějného boje a za pouhých šest let ho dovedli k vítězství: ty nejmenší obce teď budou dostávat dvakrát větší podíl na vybraných daních než v roce 2006 a citelně si polepší i větší města. Je to současně jedno z nejúčinnějších protikorupčních opatření posledních let, protože daleko víc peněz než dřív se obcím rozděluje průhledně, zákonem, místo „dotacemi“.

Samozřejmě tři lidé, byť velmi schopní, nemohli tak velkého cíle dosáhnout sami, stejně jako svého cíle nemohl sám dosáhnout Martin Luther King. Podstatná byla podpora mnoha jiných lidí, v našem případě dalších starostů a později i politiků. Jsem rád, že jsem se toho mohl skoro od počátku účastnit i já.

Rozdělení peněz obcím je politická otázka, musí se řešit zákonem. Abychom mohli zákony ovlivňovat, bylo třeba se dostat do parlamentu. Právě proto vzniklo hnutí Starostové a nezávislí, které má dnes v parlamentu osm poslanců a čtyři senátory a které jen díky tomuto svému postavení mohlo zákon protlačit.

Nebylo to vůbec jednoduché; sledoval jsem ten boj dost zblízka a tím víc můžu ocenit výkon lidí, kteří za nás vyjednávali s ostatními stranami. Zvlášť ODS byla dlouho proti; ke změně jejího postoje bylo potřeba, jak už to v politice bývá, trochu přesvědčování, hodně tvrdého nátlaku a nakonec mírný kompromis.

***

Uvedl jsem pouhé dva příklady toho, že sny se mohou uskutečnit; ale uskutečněných snů je ve skutečnosti velmi mnoho. Většina v soukromém životě: třeba každý poctivě získaný vysokoškolský diplom je splněným snem, každý sportovní titul, každé stěhování do nového domu.

Jedno je ale jisté: pro uskutečnění snů, veřejných i soukromých, je třeba něco dělat. I proto někteří lidé kandidují na starosty a někteří starostové kandidují do krajského zastupitelstva nebo do parlamentu.

Pouhým lamentováním a nadáváním se totiž ještě žádný sen neuskutečnil.