Bylo jich pět.

Těch, kteří podepsali zvací dopis, žádající Sovětský svaz a další státy Varšavské smlouvy o to, aby socialismus v Československu zachránily tanky. Čtyři z nich zemřeli už dávno (Drahomír Kolder, Antonín Kapek, Alois Indra, Oldřich Švestka), poslední a ten hlavní – Vasil Bilak - v noci na dnešek.

Smrt šestadevadesátiletého politika potvrdil jeho zeť, který pokračoval v Bilakově tradici a v devadesátých letech seděl ve slovenském parlamentu jaké šéf Komunistické strany Slovenska.

Vasil Bilak by neměl být v budoucnosti zapomenut. Jeho příběh je příběhem o tom, jak události mohou vynést nadlouho k moci zlého, zakomplexovaného, ideologií posedlého, nenávistného a omezeného člověka, o kterém lze dobrého říci velmi málo, pokud vůbec něco.

Pravda, hlavními tvářemi normalizace byli Gustáv Husák a Lubomír Štrougal. Ale největší důvěře Moskvy se těšili jiní dva komunisté. Vasil Bilak jako šéfideolog KSČ a Miroslav Müller, Brežněvův dávný osobní přítel a šéf kulturního oddělení ÚV KSČ. Jinak známý také jako kat české kultury.

Bilaka sovětské vedení nenainstalovalo v roce 1969 do čela KSČ, protože vědělo, že je příliš zkompromitovaný kolaborací a snahou vytvořit tzv. dělnickou-rolnickou vládu. Potřebovali někoho, kdo bude pro Čechy a Slováky přijatelnější. Našli ho v Husákovi, ale Bilak byl víceméně až do nástupu Gorbačova hlavní moskevskou spojkou ve vedení KSČ.

Ačkoliv šlo o tragické události, nepostrádaly kolem Bilaka svéráznou komiku. Zvací dopis předal na pánských záchodcích v bratislavské zotavovně pro odboráře během jednání komunistických stran nikoliv přímo Brežněvovi, jak se někdy mylně uvádí, ale členovi moskevského politbyra a šéfovi strany na Ukrajině Petro Šelestovi.

Ten ve svých pamětech vzpomíná, jak byl Bilak nervózní a neustále se ohlížel, jestli na toaletu nikdo další nepřichází. Když dopis a předal a oba opustili WC, Bilakovi se podle Šelesta viditelně ulevilo.

Mimochodem slavná toaleta je v provozu i dnes. Z ubytovny se stal tříhvězdičkový hotel Sorea Regia, ovšem pamětní desku tam nad pisoárem nejspíš nenajdete.

Později vyšlo najevo, že Bilak tajně předával materiály, projednávané vedení KSČ, sovětskému velvyslanectví.

Úkol, kterým byl pověřen z Moskvy, přitom vůbec nezvládl. Měl zajistit, aby v noci na 21. srpen předsednictvo ÚV KSČ neodsoudilo invazi a aby se vytvořila dělnicko-rolnická vláda, napojená na okupanty.

Předsednictvo ale vpád vojsk odsoudilo v poměru sedmi ku čtyřem hlasům, Bilak byl samozřejmě jedním z těch čtyř. Nervózně pak chodil po sále a vykřikoval: „No tak mě lynčujte, no!“

Na druhý den se v obavách z reakcí lidí přesouval spolu s Indrou v sovětském transportéru na velvyslanectví SSSR. Uvízli ale v dopravní zácpě a i přes nesnesitelné vedro odmítli vylézt. Podle svědků pak vystoupili na ambasádě v zuboženém stavu.

Nejtemnější stránka Vasila Bilaka se vyjevila po roce 1969. Velmi aktivně horoval pro čistky ve strany a vyhazovy ze zaměstnání, precizně dolaďoval text proslulého Poučení z krizového vývoje a v seznamech členů KSČ slídil po tom, kdo je židovského původu. Antisemitismus ani moc neskrýval.

Ne že by hrozil návrat komunistické totality, ale nezapomeňme – i lidé takového charakteru a vzdělání se někdy shodou nejrůznější okolností a příležitostí dostávají k veslu. V tom je odkaz Vasila Bilaka.