Dvakrát jsem jako reportér letos vyrazil na Ukrajinu.

Na přelomu dubna a května, kdy byli první mrtví při přestřelkách ve Slavjansku a v Kramatorsku separatisté sestřelili první armádní vrtulník. V Doněcku a Luhansku tehdy ještě ovládali jen několik budov, města byla průjezdná a obchody či restaurace normálně otevřené. Ačkoliv hrozba něčeho, co se blíží a bude zlé, visela už tehdy ve vzduchu.

Uplynuly čtyři měsíce a vrátil jsem se do stejných míst znovu. Do Doněcku jsem přijížděl shodou okolní v pátek večer ve chvílích, kdy se blížil začátek příměří. Palba ale duněla nad městem, sloupy dýmu stoupaly na obzoru. Povstalci už nemají jako na konci dubna jen jeden dům, ale celé město.




Do Luhansku se po měsíci tvrdých bojů nelze dostat. Nejdále jsem projel k městečku Popasena asi šedesát kilometrů od něj, kdy ukrajinští vojáci na checkpointech hlídají zbytky vystrašených obyvatel, rozstřílená stanoviště separatistů a domy s propadlými střechami od bombardování.




Ve Slavjansku v dubnu byla radnice obklopena pytli s pístek a maskovanými ostřelovači. Teď na ní vlaje ukrajinská vlajka. Pád Slavjansku na začátku července je do teď patrně největším úspěchem ukrajinské armády od začátku ofenzívy.

Na konci dubna bylo z rozhovorů s místními lidmi jedno jasné. Mají strach z války. Že se začne střílet, bombardovat. Bude se umírat a odcházet jinam. Resumé po čtyřech měsících? Všechny obavy se naplnily.




Nejhorší na válkách možná bývá to, co není z dálky vidět a slyšet. Boje utichnou, média odejdou, diplomatická a politická jednání se odehrávají kdesi daleko, zatímco místní lidé zůstanou se svými mrtvými, se svými zničenými domy. Se vzpomínkami na hroznou minulost a žádnými optimistickými vyhlídkami na budoucnost.

Už tak skromné živobytí v Donbasu vzalo pro mnohé za své. Nejvýmluvnější z toho, co jsem viděl, je nemocnice v Semenovce. Celý areál rozstřílený a v podstatě neopravitelný. Lékaři a pacienti se tam nejspíš už nevrátí.





Doněcké letiště Sergeje Prokofjeva bylo pro město chloubou. Zbudovali ho pro fotbalové Mistrovství Evropy. Teď je z něj velký střep, kde může přistávat leda tak další a další granát.

Doktorka Irina Voviková z nedalekého Kramatorsku mi v rozhovoru řekla. „Naprosto nikdo nečekal, že se něco takového může stát. U nás! Ještě loni tuhle dobou jsme manželem v Doněcku přistávali z dovolené v Turecku a říkala jsem si, jak je to fajn, že máme letiště na dobré úrovni. Teď je úplně zničené. Jako naše životy.“



Když člověk mluví s místními, bez ohledu na to, koho považují za viníka konfliktu, v jednom se shodují a neustále to opakují. Nikdy bychom nevěřili, že se něco takového u nás stane. Nikdy by nás to nenapadlo. Je to jako špatný sen, ze kterého bychom se rádi probudili, ale nejde to.

Ze západu je příjezd k Doněcku přes nově zbudovanou několikaproudovou silnici. I značky a směrovky jsou nové. Do asfaltu jsou ale zaryté rakety a dokumenty u vjezdu kontrolují mladící s kalašnikovy, kteří si říkají armáda Doněcké lidové republiky.



Hlavní město této republiky ale vypadá jako po výbuchu nějaké bomby, které zabíjí lidi, ale neničí domy. Jako z filmu Šílený MAx nebo Den poté. Prázdné ulice, všude zavřeno. Podél silnice surrealistické billboardy o tom, jak Doněcká lidová strana přinesla svobodu a jak rok 2014 je pokračováním roku 1941. Bojem Donbasu proti fašistům.

A to ticho. Milionové město a uprostřed – když zrovna nepadají granáty nebo se nestřílí - je ticho jak ráno v lese někde na Šumavě v místech, kam se nesmí.

Donbas je tak trochu měsíční krajina. V okolí Doněcka jsou hornická městečka a vesnice. Mezi obrovitánskými továrnami, komíny, a hromadami strusek a uhlí. Lidé tady jsou přesvědčeni, že jejich doly a hutě živí Ukrajinu, že bez nich ekonomicky padne. Ve skutečnosti je těžba spíše ztrátová a nemá valnou perspektivu.



Autem do Doněcka mě vezl bývalý horník, který kvůli válce přišel o práci. Důl je zatopený, zkolabovala elektřina a technika. S každým dalším dne bude obnova Donbasu a návrat do práce složitější. Bude-li nějaká obnova a nějaký návrat.

V některých vesnicích a městečkách, kterými jsme projížděli, nebylo vlastně pořádně poznat, v čích rukách jsou. Zda ukrajinských vojáků nebo separatistů. Ve chvílích, kdy se palba ozývá přímo nad hlavou, je ovšem hlavní starost, aby přestala. Na politické debaty v tu chvíli není čas.



„Mě je to jedno, kdo tu bude. Hlavně ať zase chodím spát s tím, že se ráno probudím,“ říká muž z Popasne z paneláku, kde bombardování poničilo balkóny i okna a jámy po dopadu granátů jsou na zahradě před domem.

Přímo na frontu, kde se bojuje, jsem se nedostal, neb tam ani jedna strana novináře nepouští (výjimky existuje jen pro vybrané ukrajinské žurnalisty na straně armády a pro sympatizující ruské reportéry na straně separatistů).

V ukrajinském týdeníku Vesti Reporter se objevily výpovědi řadových vojáků a příslušníků dobrovolnických praporů o situaci na bojištích. Běhá z toho mráz po zádech. Jak týdny na místě čekali na posily a zásoby, zatímco pili vodu z louží a jedli kopřivy.

Jak spolubojovníky po přímém zásahu z raketometu Grad sbírali po kouskách do tašek. Jak piloti vrtulníků nad územím separatistů očekávají v každé chvíli palbu zezdola a konec může přijít kdykoliv.



Kyjevský Majdan je plný křížů na památku obětí z přelomu roku, kdy vrcholil odpor proti prezidentu Janukovyčovi. V sídle doněckých separatistů je v přízemí památník těm, kteří „zemřeli pro Doněckou lidovou republiku.“ V Oděse před vypáleným Domem odborů uctívají oběti srážek mezi proruskými a proukrajinskými aktivisty, kdy uhořelo 42 lidí (z proruského tábora).

Jak postavit na nohy zemi, kde na různých místech stavějí pomníky hrdinům, které jinde považují za vrahy. A naopak.