S velkým zjednodušením lze říci, že zatímco trh představuje jang – mužský princip, stát je naopak jin – ženský princip. Jen vyvážený poměr obou může vést k harmonii. Jak v partnerských vztazích, tak v životě společností.

Globalizující se pracovní trh je principiálně nepřátelský k rodině a k těm, kteří pečují o jiné. Vyžaduje maximálně přizpůsobivou pracovní sílu, dostupnou 24 hodin 7 dnů v týdnu kdekoli na Zemi. Posiluje také rostoucí prahnutí po konzumu.

Kultivovaný stát je protiváhou trhu. Klade trhu překážky tam, kde jeho působení ohrožuje významné životní hodnoty lidí, v první řadě zdraví, bezpečnost a životní prostředí, někdy i samotnou reprodukci lidského rodu.

Přechod od autoritativního komunismu k demokratickému kapitalismu otevřel po listopadu 1989 prostor pro nové uspořádání vztahů mezi trhem a státem. Heslem dne se stalo „čím méně státu a čím více trhu, tím lépe“. Ve stejné době se ovšem trh stával stále nezávislejší i v planetárním měřítku, až nakonec definitivně zpřetrhal otěže národních států. Velké korporace dnes operují globálně, vymykají se veřejné kontrole; míra regulace jejich operací na nadnárodní úrovni je zanedbatelná. Někteří autoři neváhají nazývat tuto novou podobu uplatnění trhu predátorským kapitalismem: na nedostatečně regulovaném trhu může obstát jen ten, kdo dá k dispozici svoji pracovní sílu. Lidé, kteří tak učinit nemohou nebo mohou jen v omezeném rozsahu, jsou vytlačováni na okraj společnosti.

Co trhu nabízí rodina? Rodina především pečuje o děti - budoucí pracovníky. Obnovuje také pracovní potenciál rodičů. Činí tak vesměs neplacenou prací v domácnosti: výchovou a vzděláváním dětí, péčí o domácnost, o své nemocné a jinak závislé členy… K těm, kteří se ve vztahu k trhu, pokud jej vhodně nedoplní stát, nalézají v zásadní nevýhodě, patří děti a pečovatelé, na nichž jsou závislí ostatní členové jejich rodiny (v současné době v naší zemi tedy stále především ženy). Podívejme se, jak se po listopadu 1989 vyvíjelo jejich postavení.

Stát dnes podporuje rodiny a děti výrazně méně než dříve. Docent Miroslav Hiršl, který srovnával krytí standardních potřeb dětí příspěvkem státu mezi lety 1989 a 2003 v rodinách s dvěma dětmi a průměrným výdělkem, dospěl k nepřekvapujícímu závěru, že kleslo na pouhou čtvrtinu původní úrovně.

Také na trhu práce tahají ženy za kratší konec provazu. Nezaměstnaností jsou postihovány více než muži. V roce 2009 byla celková míra nezaměstnanosti v ČR 7,5%, u žen však činila 9,2%; celková dlouhodobá nezaměstnanost činila v témže roce 2%, ale u žen 2,5%.

Mnohým ženám by vyhovovalo, kdyby měly možnost pracovat na zkrácený pracovní úvazek. V roce 2009 to bylo v ČR 9,2% pracujících žen, zatímco průměr 25 členských zemí EU byl více než třikrát vyšší – 32,9 % (v EU-27 to bylo 31,5 %), a průměr patnácti „starých“ členských zemí EU činil dokonce 37%. Je však otázkou, zda by si mnohé rodiny při stávající úrovni pracovních příjmů obou partnerů mohly takový luxus vůbec dovolit.

Zatímco zaměstnanost mužů u nás vyčnívá nad evropský průměr, u žen je naopak výrazně pod ním. Důležité jsou i trendy. Podíl ekonomicky aktivních žen u nás v posledních letech mírně klesá (v roce 2009 to bylo 56,7 %), zatímco v průměru všech zemí EU je tomu právě naopak. Přes mnohé proklamace a programy také průměrná mzda žen v národním hospodářství výrazně zaostává za mzdou mužů. Činí kolem tří čtvrtin jejich úrovně a v posledních letech se tento nepoměr dokonce prohlubuje (74,1 % v roce 2009). Švédské ženy si přijdou na 84 % příjmů mužských protějšků; příjem německých žen se v tomto poměru blíží příjmu českých žen – 76,8 %, zatímco slovenské ženy jim se svými 68,1 % mohou jenom závidět…

Stárnutí populace bude zvyšovat nároky na kapacitu pečovatelů, kterými bývají především nejbližší rodinní příslušníci (v české společnosti opět především ženy). Sociální služby, které jsou alternativou rodinné péče, se přesto nacházejí stále v plenkách. V posledních letech české vlády nejenže veřejné sociální služby nerozvíjejí, nýbrž je naopak – s rozhodností hodnou daleko vznešenějších cílů – finančně přiškrcují. Jesle už téměř vymizely. O tom, jak obtížně dostávaly své děti do mateřské školky, si mladé páry vyprávějí celé romány.

Omezování veřejného sektoru a veřejných služeb, jeden z veřejně prosazovaných cílů současné vládní koalice, dopadá na ženy také více než na muže. V odvětví vzdělávání pracovalo v roce 2008 přes tři čtvrtiny (přesně 75,68 %) žen, v odvětví zdravotní a sociální péče přes čtyři pětiny (přesně 80,83 %) žen. Ve stejně postižených odvětvích obrany a vnitra je sice převaha mužů, ale jejich počet je ve srovnání s počty žen ve školství a zdravotnictví mnohem nižší. Jen v roce 2011 byla tato odvětví postižena 10 % poklesem zdrojů z veřejných rozpočtů. Jedno tedy nelze současné vládě složené výhradně z mužů upřít – jedná v naprostém souladu se svojí svatou vírou, „…že jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti, ne stát…“ (viz první strana jejího programového prohlášení). Nedokáže ale dodat, že právě v podnikatelském sektoru naopak naprosto dominují muži – na jednu podnikatelku připadají téměř tři podnikající muži (ve třetím čtvrtletí roku 2010 činil tento poměr 1 : 2,64). Takže téměř přesný zrcadlový obraz zaměstnanosti ve školství a zdravotnictví…

Kdo tedy po listopadu 1989 v zrcadle těchto údajů získával, kdo tratil? Muži se více uplatňovali v byznysu, v politice. Slábnutí sociálního státu souběžně dopadalo více na bedra žen, z nichž mnohé navíc relativně ztrácely i tím, že byly a jsou zaměstnány v ostrakizovaném veřejném sektoru.

Jednou z cest k nápravě by bylo, kdyby se ženy zasazovaly o svá práva v politice mnohem více než dosud. I zde jsou čísla nelítostná: v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR bylo v roce 2010 jen 15,5 % žen, zatímco v Polsku činil jejich podíl 20%, v Rakousku 27,3 % v Německu 32%, a ve Švédsku 47%. V Senátu je situace o chlup příznivější – máme 14 senátorek, něco přes 17 %. V české vládě, jak jsem už připomenul, nezasedá žena ani jediná.

Nicméně jen to, že ženy jsou málo zastoupeny v různých státních a politických orgánech je nespasí před chybami a omyly, právě tak jako muže. Konec konců Margaret Thatcherová byla také žena – a její politika představovala v mnoha ohledech kvintesenci nekritického přecenění trhu na úkor státu. Nejde tedy především o to, aby ženy figurovaly na různých politických postech jen „jako“ ženy. To by připomínalo dobu před listopadem 1989, kdy ve federálních orgánech československého státu byli často mnozí Slováci ne kvůli svým kvalitám, ale prostě „za Slováky“. Jde především o to, aby porozuměly obsahu politiky natolik, aby dokázaly rozeznat, jaká politika (v oblasti daní, dopravy, sociálního pojištění, péče o zdraví, v pracovním zákonodárství atd.) ženy znevýhodňuje (nebo naopak osvobozuje) – a dokázaly ji podle toho také kritizovat a odmítat – nebo naopak hájit, stejně tak jako rozumný obsah těchto politik jako takových.

Obrovskou výzvou pro český stát je tudíž zajistit, aby bylo možno funkčně sladit práci a péči o rodinu. Že to jde, a že to prospívá nejen ženám, ale i mužům, ukazují právě skandinávské země. Ty ukázaly, že i trh lze „přimět k rozumu“, osedlat jej tak, aby neztratil svoji produktivní schopnost - a zároveň posiloval oslabené, jinak hendikepované nebo nalézající se v takové fázi životního běhu, že se bez veřejné podpory nemohou stát hladce fungující součástkou tržního soukolí. Právě zde nacházíme nejvíce poslankyň, ministryní, premiérek, prezidentek… Je to jen dílo náhody?

Politické strany stojí v této situaci před zásadní programovou volbou. Buď mohou přitakat zúženému pojetí rozvoje s hlavní prioritou ekonomického růstu, posilování konkurenceschopnosti a jako hlavního nástroje této volby snižování celkového daňového zatížení. Nutným, byť třebas naplno nevyřčeným, důsledkem takové volby je ovšem eroze ústavní záruky rovného přístupu všech občanů k sociálním právům, plíživá marketizace sociálních služeb, postupná privatizace sociálního státu, další oslabení rodiny, četnější pasti a hlubší propasti sociálního vyloučení. To vše dopadá více na ženy než na muže. Nebo mohou nabídnout voličům program, v němž najde odpovídající místo i další funkční rozvíjení veřejných sociálních služeb. I jen zběžný pohled na českou politickou scénu ukazuje, že strany z levé části politického spektra jsou programově bližší potřebám žen, kvalitě jejich života i života dětí a rodin obecně. Nezdá se ale, že by tuto výhodu uměly uplatnit v politické debatě.