Multikulturalismus uspěl a je nadále naší největší šancí na pokojné soužití nejen v Euroatlantickém světě, ale na celé planetě.

Nikdy jako nyní se nestavěl civilizovaný svět v čele s intelektuálními elitami všech vyznání v odsudku radikálních islamistů tak jednotně. Na sociálních sítích sledujeme reakce imámů, intelektuálů i ostatních muslimů celého světa, kteří teroristický útok v Paříži odsuzují a pomáhají vystrašeným Evropanům pochopit, že oni opravdu nejsou žádným bezpečnostním rizikem. Tím rizikem jsou teroristé a radikálové, kteří uzmuli Alláha a v jeho jménu vraždí a ničí miliony životů obyčejných lidí, nejvíce samotných muslimů v jejich domovinách.

Co tedy selhalo? Mimo jiné kolonialismus a výbojnictví Evropy v 20. století. Studená válka a kořistnické závody Východu a Západu o vliv na severu Afriky a Blízkém východě, jejichž důsledky nyní sklízíme a zároveň si je nechceme přiznat. Drancování nerostného bohatství chudšího světa, závody o ropu a geopolitický vliv vedoucí k utváření umělých státních útvarů vystavěných na moci menšiny, která díky podpoře „ze západu“ ovládá většinu, a to směsí politického a náboženského útlaku. Vyzbrojování diktátorských skupinek, rozpoutávání válek a jejich opouštění v momentě, kdy tu kterou zemi drancovaly a ničily. Stovky milionů zmrzačených životů, desítky milionů mrtvých za branami Evropy za posledních 50 či 70 let, tam, odkud dnes hrozí (a v kontextu napsaného zcela nepřekvapivě!) radikálové, synové a dcery těchto sociálních experimentů, které dnes najdeme v Al-Kaidě či mezi válečníky Islámského státu.

A co ještě selhalo? Sociální či sociálně-inkluzivní a přistěhovalecké politiky euroatlantického prostoru. Nikoliv však koncept inkluze, který – tam kde je podporován – zřetelně přispívá k dobrému soužití; Selhala naopak absence inkluzivních politik. Je to právě Francie, která má na svém území třetí generace muslimských azylantů, kteří zůstali za ona tři, čtyři či pět desetiletí, po která se jejich rodiny ve Francii usídlily, příliš stranou společnosti, v sociální a ekonomické izolaci. Ani oni nepředstavují skupinové nebezpečí terorismu, ale mnozí z nich představují jiné bezpečnostní riziko, které (také zejména z Francie, ale nejen odtamtud) občas sledujeme jako pouliční bitky na předměstí Paříže a jiných měst. Vedle neuspokojivé sociální situace, nezaměstnanosti a často prostě bídy, je jejich motorem ztráta identity a pocitu sebehodnoty. Zejména mladí lidé, kteří vlastně nepatří nikam (už nejsou ani Araby, ani muslimy, ale byť se tu narodili, tak ani Francouzi či Evropany – mj. proto, že je francouzská (evropská) společnost většinově odmítá, bojí se jich, opovrhuje jimi, nevraží na ně. (Naštěstí s výjimkou rostoucího počtu míst i jednotlivců – sluší se dodat).

A to všechno vědí radikální islamisté, pohybující se po celém světě, kteří je rekrutují zpět do jejich pravlasti, do cvičení, do armády „ve jménu Alláha“. Snadno mohou využít jejich zmatení, ztráty hodnot, frustrace. Snadno mohou některé z nich omámit, když se stanou jejich vykladači islámu. Jsou možná první v jejich životech, kdo jim nabízí nějaké východisko, byť zapředené do lží.
Symptomatický je příběh jedné z dívek, která byla komplicem obou útočníků v redakci. Většinu svého mládí prožila integrovaná do francouzské společnosti, byť u toho nebyla příliš úspěšná. V okamžiku, kdy ji měla v existenciálních nesnázích pomoci nějaká ruka zvenku (sociální pracovník…), naopak přišla o práci a vstoupila do vztahu s radikálním mladíkem, který otočil kormidlem jejího života na druhou stranu.

Jde z toho všeho strach, obyčejný Pařížan či obyvatel jiného města v Evropě či Americe si znovu a znovu klade otázky, zda by se neměl, ve jménu své bezpečnosti, muslimů více bát, vyhýbat se jim, vytlačovat je, uzavírat se před nimi. A to je přesně to, co radikální Islamisté chtějí. To je důvod, proč rozeštvávají obyčejné lidi, zvětšují jejich strach, vytváří z Islámu umělé riziko.
Nikoliv multikulturní euro-atlantickou společnost, nikoliv integrované muslimovy, nikoliv respektované islámské autority – to radikálové nepotřebují. Oni potřebují konflikt společností, válku civilizací, strach a oddělování. Z toho roste jejich moc a vliv, díky tomu podmaňují islámské státy a snadno organizují teroristické útoky v Evropě a Americe.

Radikálové nechtějí vidět příklady dobrého soužití muslimských přistěhovalců s původními obyvateli Berlína či Frankfurtu. A o to důležitější je nynější pozice Angely Merkel: "Tam, kde jsou lidé v nouzi, budeme pomáhat. Mimo jiné tím, že přijmeme víc uprchlíků (ze Sýrie a Iráku)."
O to důležitější je pozice EU, která (zatím alespoň ve vyjádřeních) následuje výzvu německé kancléřky a otevírá se migraci.

Muslimové jsou součástí Evropy a Ameriky po řadu desetiletí. Už odsud neodejdou, ale naopak jich tu – ať tak či onak – přibude. A je otázkou přežití Evropy, Ameriky a celého světa, za jakých podmínek to bude.

Když bude soužití původních Evropanů s nově příchozími postaveno na lidskosti, otevřeném soužití a respektu ke kulturní a náboženské odlišnosti, Evropu to obohatí a připraví na situace, kterou zažíváme nyní – okamžiky po děsivém teroristickém útoku, který vyvolává otázky po revizi soužití křesťanského (liberálně demokratického) a muslimského světa. Pokud budou muslimové plnohodnotnými spoluobyvateli Evropy, budeme lépe znát (z každodenního kontaktu) islám a jeho tradice, a budeme mnohem snáze odlišovat teroristy a radikály skryté za Alláha od skutečných muslimů.

To vše ale znamená jednu zásadní změnu, ke které nám opět může být příkladem Německo (a zejména již zmiňovaná města Frankfurt a Berlín), anebo třeba Barack Obama (a jeho nová azylová politika, díky které se legalizuje život pěti miliónů pracujících a tvrdě zkoušených ilegálů v zemi).

Tou změnou je nový kurz v sociálních a azylových politikách. Musí být inkluzivní – investující do zaměstnávání a vzdělání chudých přistěhovalců. Musí být preventivní - předcházející vyhrocení situace v lidském životě, které může být rizikem jeho úpadku a případné radikalizaci (a nemusí to být hned spolupráce s teroristy, ale „pouze“ vstup do šedé zóny nelegální práce, sociálních patologií a podobně ).

A musí být respektující. Ve školách, na pracovištích a na veřejnosti by měli být lidé spolu, nikoliv proti sobě. A začíná to šátkem na hlavě u dívek a končí tím, že lidé, kteří se navzájem poznávají a horizontálně promísí, přestanou řešit, zda ten či onen je muslim či křesťan, ale jaký je sám o sobě člověk.