Vsetínský starosta Jiří Čunek vyhodil před 11 lety z okna přes 85 miliónů korun za nákup unimobuněk a rozpadlých baráků na vesnici, do kterých násilně přestěhoval 300 chudých Romů z centra města. Problém se – světe div se – nevyřešil, ale naopak prohloubil.

Jiří Čunek teď požaduje veřejné peníze znovu a přitom vyhrožuje: když je nedostanu, lidi z města vyženu. Problém se přitom dal konstruktivně vyřešit už tehdy. Causa vsetínských unimobuněk patří mezi nejhorší praxe v sociálním vyloučení v Česku s extrémními dopady na veřejné rozpočty i životy lidí ze Vsetína, kteří se stali obětí sociálního inženýrství a politických ambicí Jiřího Čunka.

„Pokud peníze nedostaneme, budou tito lidé muset ze Vsetína odejít a starost o ně připadne jiným obcím. Umíme to zajistit,“ začal státu vyhrožovat starosta Vsetína a senátor Jiří Čunek.

O jaké jde peníze? Mimo jiné o prostředky z evropských fondů na výstavbu a rekonstrukci sociálního bydlení, jež mohou pro město Vsetín dosáhnout až desítek milionů korun.

Co na tom, že veřejné peníze použil (zneužil) starosta Čunek na „řešení“ v podstatě stejné situace již jednou – před 11 lety. Stejně jako tehdy je i tentokrát hlavním strůjcem problémů, které musí za veřejné prostředky „řešit“. Před lety programově vytvořil problém pavlačového domu ve Smetanově ulici, který následně zboural. Nyní reaguje na problém v buňkoviště v Poschle – problém, na který tehdy zadělal přesunutím 230 lidí z centra na okraj. A znovu ho chce zaplatit z veřejných peněz.

Unimobuňky jako „vzorové sociální bydlení“

V roce 2005 město získalo přes 70 miliónů korun na výstavbu velmi kontroverzního buňkoviště Poschla pro chudé Romy z programu Státního fondu rozvoje bydlení (na podporu dostupného bydlení, tedy sociální integrace!). (A k tomu vydalo bezmála 3 miliony obecních korun na nákup nemovitostí mimo Vsetín pro 70 lidí, které neumístilo v buňkách.)

Nyní je chce znovu – a vyhrožuje: když mi je nedáte, udělám totéž, co před 11 lety. Lidi vystěhuju mimo Vsetín. Říká se zkušeností: Umím to zajistit!

Vsetín se totiž uchází o peníze, které k němu mohou putovat pouze při spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování. A ta Čunkovi přihlášku ke spolupráci před rokem vrátila k dopracování s tím, že nebyla spokojená s „integračním“ plánem právě pro obyvatele Poschly. Po roce se však nyní ředitel Agentury Radek Jiránek vyjádřil, že přihláška je doplněná a Vsetín má šanci uspět.

Důležité je také to, že přes deset let staré násilné vystěhování sedmi desítek Romů ze Vsetína organizované starostou Čunkem bude opět, počtvrté, řešit ostravský krajský soud. Jeho tři předchozí rozhodnutí zrušil Vrchní soud v Olomouci, naposledy letos na jaře, s odůvodněním, že pro vedení města Vsetína „nebylo skutečným cílem vystěhování zajistit romským rodinám bytovou náhradu, ale zbavit se problému na úkor jiných samospráv“.

Jiří Čunek znovu vystupuje do stejné řeky, která mu vynesla mimořádnou popularitu, senátorské křeslo, místo ve vládě, předsednictví ve straně, ale také zmíněné oplétačky se soudem. Resp. nikoliv jemu, ale městu, jež vede.

Kromě toho, že se Jiří Čunek stal českou ikonou vystěhovávání, či spíše vymisťování a deportací (nijak jinak totiž nelze noční neohlášený násilný přesun 6 rodin z pavlačového domu ve Vsetíně do odlehlých vesnic ve třech jiných krajích nazvat) a propagátorem bydlení v buňkách (tento model po něm opakovali například v Kladně či Holešově a neváhali se na něj při tom odkazovat), se stal také významným plýtvačem veřejných prostředků. Neúčinně je rozhazuje a chce znovu.

Je to teď ještě horší, bude to stát víc, ale trvám na tom, že jsme uspěli

Rovnice by mohla vypadat asi takto: 71,4 mil. Kč (náklady na výstavbu Poschly pro 230 lidí) + cca 2,5 mil. Kč (pořízení starých obtížně obyvatelných domů pro 70 lidí vymístěných ze Vsetína) + náklady na jejich noční stěhování (autobus a nákladní auta) + až 10 mil. Kč za 10 let náklady na řešení situace vymístěných rodin (které se hroutily v izolaci v neznámém prostředí), vč. nákladů na ústavní výchovu odebraných dětí + sociální dávky rodinám (zejména mimořádné okamžité pomoci také na nejnutnější opravy rozpadajících se domů) = přes 85 mil. Kč veřejných prostředků, které nyní musí být přeinvestovány.

Vystěhované rodiny do obcí mimo Vsetín se pět let poté potácely na hraně úplného rozpadu, aniž musely . Poschla se stala sociálním ghettem s velkou fluktuací nájemníků. Buňky postupně berou za své – mj. vlivem plísní. Na nevhodnost výstavby na území Poschly ještě před jejím začátkem upozorňovaly vedení města dotčené orgány - ministerstvo dopravy a krajská hygienická stanice. Přesto, že Jiří Čunek kolovrátkovitě opakuje, že „projekt“ uspěl, situace na Poschle ho po deseti letech usvědčuje z opaku – segregované buňkoviště nikdy nemělo potenciál se stát domovem pro lidi, kteří by se odtud měli odrazit ode dna a zlepšit svou katastrofální životní situaci.

O tom, jaká je Poschla pro Vsetín obrovská zátěž, svědčí nejen výpovědi sociálních pracovníků a pověst místa mezi místními lidmi, ale především starostovské intermezzo Jiří Čunka v letech 2007-2014. V těchto letech se Vsetín přihlásil ke spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování (nikoliv pod vedením Jiřího Čunka) 2x, bohužel však neúspěšně (o čemž rozhodoval Monitorovací výbor Agentury). Z obou přihlášek bylo patrné, že město bude muset reagovat na obrovskou zátěž, kterou Poschla představuje, a bude přitom začínat s integračními programy v podstatě od začátku – drtivá většina jich chyběla a chybí.

O co opravdu šlo?

K dokreslení obrázku, o co Jiřímu Čunkovi před více než 10 lety šlo, a o co mu tedy velmi pravděpodobně jde znovu, pokud se zázračně nepromění v nového člověka, poslouží stručný historický exkurs:

Od roku 1998, současně s nástupem Jiřího Čunka do pozice starosty, začala radnice do pavlačového domu v centru ve Smetanově ulici intenzivně sestěhovávat především sociálně slabé romské rodiny. To se nezměnilo, ani když stavební úřad opakovaně shledal chátrající dům stavebně-technicky závadným.

Přitom v roce 2002 schválila Rada města „Koncepci práce terénních sociálních pracovníků“, ve které je přesná charakteristika bydlení chudých Romů ve městě, vč. domu ve Smetanově ulici a detailů o sociální situaci jeho nájemníků a jejich zadlužení. Navrhuje celostní řešení – od bydlení před sociální práci a programy oddlužení. Varuje před hromadným přesunutím lidí z pavlačového domu na jiné místo, i před vyhrocením situace, pokud se lidé odtud budou muset stěhovat nečekaně a nárazově.
V roce 2002 se přitom na vsetínské radnici stále hovoří o tom, že pavlačový dům projde rekonstrukcí. O projektu Poschla v té době veřejnost ani samotní obyvatelé domu ve Smetanově ulici vůbec nevěděli. Ten začal být připravován až od roku 2003.

Přesto, anebo právě proto, to vše Jiří Čunek udělal obráceně, než mu uložila Rada města. A pořídil si k tomu oporu ve dvou jiných dokumentech, které Radě města předložil: „Postup vůči neplatičům a nepřizpůsobivým občanům“ (2004) a „Uplatňování programu nízké tolerance“ (2005). Druhý z materiálů mj. prokazuje, že v případě nájemníků bytů v pavlačovém domě byly pod sankcemi hromadně splaceny dluhy na nájemném, „a to až do plné výše“ .

Přesto se dluhy nájemníků ze Smetanovy ulice staly v roce 2005 hlavním argumentem Jiřího Čunka pro definitivní zrušení záměru rekonstruovat pavlačový dům a realizovat připravovaný projekt Poschla.

Stranou pozornosti přitom zůstaly fakty, že celkové dluhy nájemníků v domě se v roce 2005 snížily. Řada domácností se sice přitom znovu zadlužovala – především však proto, že byly přednostně nuceny splácet své starší dluhy i s penále a nedostávalo se jim tak peněz na souběžné platby aktuálního nájemného a služeb. Je také zdokumentováno, že mnoha domácnostem radnice odmítla schválit splátkové kalendáře. Ombudsman souběžně konstatoval závažné nedostatky při vyplácení nárokových dávek ze strany obecního úřadu.

Přestože měl Jiří Čunek nakročeno k tomu, aby přiměl zadlužené domácnosti ze Smetanovy ulice se oddlužit a měl oporu v sociálních pracovnících, kteří od r. 2002 ve Vsetíně pracovali, otočil kormidlo zpět a mohl slavnostně ve čtvrtek 5. října 2006 pozvat do Vsetína starosty z celého Česka, aby jim osobně a před novináři představil dva nové kontejnerové „domy“ v technickém provedení „antivandal“. Podle jeho slov mělo jít o unikátní řešení bytové problematiky „nepřizpůsobivých občanů“, především Romů, které by mělo sloužit jako model pro další města.

Zase volby

Nyní se tedy Jiří Čunek, krátce před obhajobu zastupitelského křesla ve Zlínském kraji a dva roky před obhajobu senátorského mandátu (2018) a jako předseda senátního podvýboru pro lidská práva a rovné příležitosti , znovu uchází o veřejné peníze na řešení sociálního vyloučení.

Vsetín a jeho obyvatelé (zdaleka ne jen na Poschle!) tyto peníze bezpochyby potřebují. Město musí demontovat Poschlu, zavést skutečné sociální bydlení a rozsáhlé integrační programy. Pokud to udělá pořádně, nebude za deset let (a nebo někdy jindy) Jiří Čunek natahovat dlaň potřetí s žádostí o velkou investici. To by ale musel své současné plány na integraci chudých lidí ve městě myslet vážně a kromě sociálního bydlení by musel pomoci rozvinout komplexní programy od zaměstnanosti a oddlužování až po sociální služby a vzdělávání. Mohl by později, v horizontu let a desetiletí, pozorovat (a přitom stále podporovat), jak problém ve městě postupně ubývá a zlepšuje se soužití. To je ale náročná práce, lidem se špatně vysvětluje a obhajuje. A špatně se s ní vyhrávají volby.

A tak Jiří Čunek raději vyhrožuje. To by mohlo znovu zabrat.