Střelba v Chomutově: Kolik ještě musí být obětí, než se veřejná správa naučí reagovat?
V noci z pátku na sobotu byl v Chomutově v Jirkovské ulici zavražděn mladý Rom. Zastřelil ho muž legálně drženou zbraní a ukončil tím hádku před domem, ve kterém spal.
Bezprostředně poté, tedy hned v sobotu ráno či dopoledne, měla policie vydat toto nebo velmi podobné vyjádření: "Jako zvlášť závažný trestný čin vraždy vyšetřuje policie páteční střelbu v Chomutově. Jedna z vyšetřovacích verzí počítá i s možností útoku z důvodu předsudků. Bezpečnost pozůstalých a také ostatních lidí v Jirkovské ulici, bez ohledu na národnost, je nyní hlavní prioritou policie. Žádáme média, aby na pozůstalé, jejich příbuzné, přátele a sousedy brala ohledy a neeskalovala situaci spekulacemi a nebránila tím vyšetřování. V rámci prověřování bude nutné obstarat řadu svědeckých výpovědí a znalecké posudky, to může trvat dlouho. Prosíme poškozené i veřejnost o trpělivost."
Jenže to neudělala a spustil se obvyklý kolotoč událostí, při kterých jsou pozůstalí bez pomoci (s výjimkou neziskové organizace!) vystaveni obrovskému tlaku médií a veřejnosti, aniž by se jich veřejné správa zastala a situaci pomohla vysvětlit.
Kolikrát ještě bude muset zemřít člověk, než dokáže veřejná správa na podobné katastrofy 1) reagovat, 2) předcházet jim?
Je to vyčkávaná – všechny odpovědné složky mají obavu, zda se smrt člověka stane rozbuškou k veřejným nepokojům. A čekají, jak se situace vyvine. Když událost pozůstalé (z toho akutního) přebolí a ostatním (hlavně médiím) sejde z mysli, oddychnou si a jede se dál. Takto to ale nejde – to je cesta k dalším, podobným tragickým událostem, jejichž důsledky se nastřádají a znovu, s větší intenzitou, vyhřeznou do jiné tragické události, projevů extremismu a veřejných nepokojů. Nemluvě o dopadech na lidské životy těch, kterých se smrt bezprostředně dotkla.
Násilí z nenávisti
Na úvod je potřeba jasně říci: pravděpodobnost, že jde o násilí z nenávisti, tedy útok motivovaný zlobou, která je spojená s rasou, názory či postoji oběti, je tak velká, že policie a ostatní veřejná správa musí k události takto přistupovat.
I kdyby se při vyšetřování později ukázalo, že důvodem k zabití nebyla nenávist, nyní se to tak jeví a od toho se odvíjí bezprostřední reakce všech, kterých se tragédie dotkla, nebo v okolí prostě žijí.
A je jedno, jak moc byl pachatel v právu, a oběť vinna (třeba nočním hlukem, nebo atakou na jinou osobu, kterou pachatel prostě bránil). To je věcí vyšetřování policie a spravedlivého potrestání soudy. To ale nemá zastřít jiný důležitý fakt popsaný o odstavec výše. A na ten musí orgány veřejné moci (policie, samosprávy, úřady) reagovat přesně a správně, aby situaci nejen dobře vyřešily ve prospěch všech, kteří jsou do ní namočeni, ale také předešly další eskalaci.
A to se zase neděje. Bezprostřední svědci události, včetně dětí, zase nedostávají okamžitou podporu (policejním) psychologem. Orgán sociální právní ochrany dětí „UŽ“ se ohlásil, že se také přijde (po pěti) dnech podívat. Trauma v rodinách by se dalo krájet.
Policie sice vraždu okomentovala neutrálně a spoře, ale druhý den, při spontánním smutečním setkání, prostor obepjala páskou a především nechala hlídat ozbrojenci se zbraněmi. K pietě propouštěla jen po skupinkách. To je opačný postup, než by měla volit bezprostředně po takové události. Blízcí, přátelé i prostě (všichni) sousedé oběti musí vědět, že policie je chrání před potenciálním dalším útokem, před eskalací konfliktu. A ne mít z policie strach. Zůstávají zoufale sami, nechráněni. (A nelze nechat stranou nutnou podporu také okolí pachatele, jež se rovněž v konfliktu skupin dostává do velmi ostrakizované pozice.)
Mlčí všichni…
Také mlčení primátora Chomutova a vedení města je zlé. I oni mají přispěchat s nabídkou okamžité pomoci obětem (sociální služby, psychologická pomoc), jsou to občané jejich města. Dát najevo, že je celá situace zajímá, a že budou v rámci svých kompetencí přispívat k vyřešení situace. A komunikovat o tom s veřejností, pomáhat jí situaci rozumět – a spoluřešit.
A je to důležité. Samospráva má nejblíže k tomu komunikovat se všemi orgány veřejné moci, které tu mají nějaké úkoly. A proto by bylo dobré, kdyby se ujala role koordinátora a pomáhala zajistit vše, co je na místě potřeba. Předejde také eskalaci uvnitř města, napětí mezi skupinami lidí, kteří se identifikují buď s obětí, nebo pachatelem vraždy.
A konečně, k jejich rukám doputuje případné oznámení o konání shromáždění, ať už jakéhokoliv. A musí velmi, velmi dobře rozumět tomu, proč má shromáždění proběhnout (například k uctění památky oběti, nebo naopak k rozdmýchání potenciálního konfliktu) a buď jej metodicky pomoci dobře provést, anebo – je-li k tomu důvod – zakázat.
Obce nemohou čekat, až (potenciální) konflikt odejde. Musí ho moderovat, za účinné asistence policie.
Je to zatraceně těžká role – pro policii, vedení města, specialisty na místě (sociální pracovníky, psychology, ale třeba také učitele ve školách, do kterých děti – svědci vraždy! – zase dál chodí). Není na místě jim nadávat, jak svoji roli nezvládli. Je na místě se jich ptát, co vedlo k tomu, že jednají tak, jak jednají. A poskytnout jim servis, aby to příště uměli lépe.
…i Agentura, která by měla mluvit první
I k tomu je tu také Agentura pro sociální začleňování. Ta ale dělá, že se jí situace netýká. A to přesto, že v Chomutově pracuje a připravuje pro město velké projekty na sociální začleňování. A přesto, že ještě před rokem platila a koordinovala školení místních policistů, jak při násilí z nenávisti postupovat, a jak při tom dobře komunikovat s veřejností. Jak je možné, že se k celé situaci také doposud nevyjádřila a nepomohla policii a samosprávě v jejich složitém úkolu? Zvlášť, když je za tím účelem zřízena jako orgán vlády a má v těchto krizových situacích nést jednu z nejdůležitějších rolí i směrem k veřejnosti.
A správným vyřešením důsledků sobotní vraždy věc po mnoha měsících od dnešního dne nesmí skončit. Ale naopak začít. Další krok je totiž systematické předcházení opakování podobné události. A tím – kromě dobrého vyhodnocení řešení právě proběhlé tragédie – není nic jiného, než systematické a funkční sociální začleňování, které je jedinou příležitostí, jak krizím předcházet.
Bezprostředně poté, tedy hned v sobotu ráno či dopoledne, měla policie vydat toto nebo velmi podobné vyjádření: "Jako zvlášť závažný trestný čin vraždy vyšetřuje policie páteční střelbu v Chomutově. Jedna z vyšetřovacích verzí počítá i s možností útoku z důvodu předsudků. Bezpečnost pozůstalých a také ostatních lidí v Jirkovské ulici, bez ohledu na národnost, je nyní hlavní prioritou policie. Žádáme média, aby na pozůstalé, jejich příbuzné, přátele a sousedy brala ohledy a neeskalovala situaci spekulacemi a nebránila tím vyšetřování. V rámci prověřování bude nutné obstarat řadu svědeckých výpovědí a znalecké posudky, to může trvat dlouho. Prosíme poškozené i veřejnost o trpělivost."
Jenže to neudělala a spustil se obvyklý kolotoč událostí, při kterých jsou pozůstalí bez pomoci (s výjimkou neziskové organizace!) vystaveni obrovskému tlaku médií a veřejnosti, aniž by se jich veřejné správa zastala a situaci pomohla vysvětlit.
Kolikrát ještě bude muset zemřít člověk, než dokáže veřejná správa na podobné katastrofy 1) reagovat, 2) předcházet jim?
Je to vyčkávaná – všechny odpovědné složky mají obavu, zda se smrt člověka stane rozbuškou k veřejným nepokojům. A čekají, jak se situace vyvine. Když událost pozůstalé (z toho akutního) přebolí a ostatním (hlavně médiím) sejde z mysli, oddychnou si a jede se dál. Takto to ale nejde – to je cesta k dalším, podobným tragickým událostem, jejichž důsledky se nastřádají a znovu, s větší intenzitou, vyhřeznou do jiné tragické události, projevů extremismu a veřejných nepokojů. Nemluvě o dopadech na lidské životy těch, kterých se smrt bezprostředně dotkla.
Násilí z nenávisti
Na úvod je potřeba jasně říci: pravděpodobnost, že jde o násilí z nenávisti, tedy útok motivovaný zlobou, která je spojená s rasou, názory či postoji oběti, je tak velká, že policie a ostatní veřejná správa musí k události takto přistupovat.
I kdyby se při vyšetřování později ukázalo, že důvodem k zabití nebyla nenávist, nyní se to tak jeví a od toho se odvíjí bezprostřední reakce všech, kterých se tragédie dotkla, nebo v okolí prostě žijí.
A je jedno, jak moc byl pachatel v právu, a oběť vinna (třeba nočním hlukem, nebo atakou na jinou osobu, kterou pachatel prostě bránil). To je věcí vyšetřování policie a spravedlivého potrestání soudy. To ale nemá zastřít jiný důležitý fakt popsaný o odstavec výše. A na ten musí orgány veřejné moci (policie, samosprávy, úřady) reagovat přesně a správně, aby situaci nejen dobře vyřešily ve prospěch všech, kteří jsou do ní namočeni, ale také předešly další eskalaci.
A to se zase neděje. Bezprostřední svědci události, včetně dětí, zase nedostávají okamžitou podporu (policejním) psychologem. Orgán sociální právní ochrany dětí „UŽ“ se ohlásil, že se také přijde (po pěti) dnech podívat. Trauma v rodinách by se dalo krájet.
Policie sice vraždu okomentovala neutrálně a spoře, ale druhý den, při spontánním smutečním setkání, prostor obepjala páskou a především nechala hlídat ozbrojenci se zbraněmi. K pietě propouštěla jen po skupinkách. To je opačný postup, než by měla volit bezprostředně po takové události. Blízcí, přátelé i prostě (všichni) sousedé oběti musí vědět, že policie je chrání před potenciálním dalším útokem, před eskalací konfliktu. A ne mít z policie strach. Zůstávají zoufale sami, nechráněni. (A nelze nechat stranou nutnou podporu také okolí pachatele, jež se rovněž v konfliktu skupin dostává do velmi ostrakizované pozice.)
Mlčí všichni…
Také mlčení primátora Chomutova a vedení města je zlé. I oni mají přispěchat s nabídkou okamžité pomoci obětem (sociální služby, psychologická pomoc), jsou to občané jejich města. Dát najevo, že je celá situace zajímá, a že budou v rámci svých kompetencí přispívat k vyřešení situace. A komunikovat o tom s veřejností, pomáhat jí situaci rozumět – a spoluřešit.
A je to důležité. Samospráva má nejblíže k tomu komunikovat se všemi orgány veřejné moci, které tu mají nějaké úkoly. A proto by bylo dobré, kdyby se ujala role koordinátora a pomáhala zajistit vše, co je na místě potřeba. Předejde také eskalaci uvnitř města, napětí mezi skupinami lidí, kteří se identifikují buď s obětí, nebo pachatelem vraždy.
A konečně, k jejich rukám doputuje případné oznámení o konání shromáždění, ať už jakéhokoliv. A musí velmi, velmi dobře rozumět tomu, proč má shromáždění proběhnout (například k uctění památky oběti, nebo naopak k rozdmýchání potenciálního konfliktu) a buď jej metodicky pomoci dobře provést, anebo – je-li k tomu důvod – zakázat.
Obce nemohou čekat, až (potenciální) konflikt odejde. Musí ho moderovat, za účinné asistence policie.
Je to zatraceně těžká role – pro policii, vedení města, specialisty na místě (sociální pracovníky, psychology, ale třeba také učitele ve školách, do kterých děti – svědci vraždy! – zase dál chodí). Není na místě jim nadávat, jak svoji roli nezvládli. Je na místě se jich ptát, co vedlo k tomu, že jednají tak, jak jednají. A poskytnout jim servis, aby to příště uměli lépe.
…i Agentura, která by měla mluvit první
I k tomu je tu také Agentura pro sociální začleňování. Ta ale dělá, že se jí situace netýká. A to přesto, že v Chomutově pracuje a připravuje pro město velké projekty na sociální začleňování. A přesto, že ještě před rokem platila a koordinovala školení místních policistů, jak při násilí z nenávisti postupovat, a jak při tom dobře komunikovat s veřejností. Jak je možné, že se k celé situaci také doposud nevyjádřila a nepomohla policii a samosprávě v jejich složitém úkolu? Zvlášť, když je za tím účelem zřízena jako orgán vlády a má v těchto krizových situacích nést jednu z nejdůležitějších rolí i směrem k veřejnosti.
A správným vyřešením důsledků sobotní vraždy věc po mnoha měsících od dnešního dne nesmí skončit. Ale naopak začít. Další krok je totiž systematické předcházení opakování podobné události. A tím – kromě dobrého vyhodnocení řešení právě proběhlé tragédie – není nic jiného, než systematické a funkční sociální začleňování, které je jedinou příležitostí, jak krizím předcházet.