Je rasistická vražda extremismus? Ne, je to násilí a předsudek!

07. 11. 2017 | 20:01
Přečteno 1802 krát
Koncept extremismu je přežitek a komplikuje, či podle některých znemožňuje, řešení jednoho z největších rizik současnosti – násilného či předsudečného jednání vůči jednotlivcům i skupinám lidí ve společnosti. A to i proto, že útoky z nenávisti, ať už verbální, či fyzické, se mainstreamují. Jsou stále více normou – dlouhodobě například vůči Romům, lidem z LGBT, nejnověji při rozmachu islamofobie.

Označení nenávistných útočníků za extremisty přitom nic neřeší. A to především proto, že projevy nenávisti dávno nejsou dominantou pouze extrémní pravice a pronikají stále více do médií, politického diskursu, i do běžné komunikace mezi lidmi.

Nálepka extremisty pro každého, kdo se nenávistně vyjadřuje na internetu nebo se zúčastní protiromského pochodu, nic neřeší. Naopak. Jeho jednání není považováno za násilný útok na jiného člověka nebo skupinu (ať už k němu má jakékoliv důvody), ale za projev extremismu. „Cítí se jako oběť systému a státní represe, vždyť přeci bojuje za svobodu slova, za kulturu, za tradice. Míchá se tu koncept, kdo je obětí a kdo útočníkem,“ říká k tomu Jaroslav Valůch z Institutu pro sociální inkluzi.

Jaroslav Valůch byl jedním z pěti hostů debaty „Fascinace extremismem: nutnost nebo hrozba pro polarizovanou společnost?”, kterou pořádal Institut pro sociální inkluzi v rámci konference Fórum 2000. Dalšími byli Benedikt Vangeli – vedoucí Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (ministerstvo vnitra), Klára Kalibová – ředitelka In IUSTITIA, o.p.s., Jan Charvát – Fakulta sociálních věd UK, Jaroslav Spurný – Týdeník Respekt.

Od konceptu extremismu k orientaci na oběti násilí

Diskutující se shodli, že koncept extremismu je přežitý. Benedikt Vangeli se opíral o Audit národní bezpečnosti, který v loňském roce schválila vláda. Také podle něj je na místě se od extremismu „posunout k orientaci na oběti trestné činnosti“.

Jan Charvát navrhl pojem extremismu zrušit. Připomněl, že ministerstvo vnitra začalo v 90. letech využívat určitou metodiku k extremismu po sérii násilím motivovaným vražd. Podle něj má však pojem extremismus „pejorativní význam, není definován, vytváří kategorie, které zahrnují věci, které k sobě nepatří.“
Přelomovou událostí byl první i druhý pogrom na Romy na janovském sídlišti v Janově v roce 2009. Tehdy se poprvé objevily v ulicích stovky lidí, kteří násilně, skupinově a veřejně – verbálně a mnozí i fyzicky, zaútočili na romské obyvatele města a střetli se přitom i s policií. „Rok 2009 byl příkladem, že hybatelem může být extremista, ke kterému se přidá celá řada obyčejných lidí, kteří se zapojí a postupně radikalizují. To se pak ukázalo v několika dalších vlnách anticiganistických demonstrací či pokusů o pogrom, ve kterých krajní pravice už většinou nehrála žádnou klíčovou roli,“ říká Jan Charvát.

Na to reaguje Klára Kalibová: „Zatímco v 90. letech jsme byli otřeseni rasistickými vraždami, tak nyní jimi nikdo otřesen není, přestože se dějí dále. A to proto, že pozornost obětem není věnována, a může za to právě koncept extremismu.“

Také Kalibová připouští, že audit je přelomový materiál. Ale dodává: „Audit by měl jít ještě dále a opustit termín extremistického násilí a extremistického pachatele. K čemu to vede? V praxi orgány činné v trestním řízení předjímají existenci pachatele zapojeného do extremistického hnutí. To, že hlavními pachateli jsou zasloužilí otcové od rodin, popř. 30-45 letí frustranti od rodin, ignorují. Tou hlavní hrozbou nejsou naciskinheadi, ale lidé jako my. Proto se orgánům činným v trestným řízení s nimi špatně pracuje.“

Podle Kalibové má koncept extremismu smysl pouze pro bezpečností složky k sledování a popisování radikálních skupin. „Avšak ve vztahu k trestné činnosti z nenávisti nemá žádný smysl. Změna přitom začíná v jazyce. Ve vykořenění pojmu extremismu mimo koncept ochrany obětí,“ popisuje a obrazně přirovnává trestní řízení k trychtýři: „Na vrchu je policie, pod ní zastupitelství a pak soudce. A policie je klíčová. Musí být schopna to celé zadokumentovat, shromáždit důkazy k prokázání motivace. Tam se neprokazuje, jestli je pachatel extremista nebo ne, ale jak to v okamžiku trestné činnosti myslel. Z našeho výzkumu mezi soudci a státními zástupci vyplývá, že pro ně není klíčové, zda ten člověk je extremista. My k ochraně obětí nepotřebujeme antiextremistickou doktrínu, my ji případně potřebujeme někde jinde.“

Opuštěný extremismus (k čemu je vlastně dobrý?)

Lze však zavedený, byť nesrozumitelný pojem extremismu odložit?

Podle Vangeliho to není tak snadné. „Riziko, že lidé z bezpečnostních složek prostě řeknou: dobře, nebudeme používat extremismus a nahradíme ho násilím z nenávisti, ale nezmění náhled, je obrovské.“ Podle Vangeliho byla problematika extremismu před rokem 2015 věcí ochrany lidských práv a veřejného pořádku. „Nyní jsme se přesunuli také k problematice působení cizí moci, a to skrze extremistické organizace. Tady se otevírá cesta pro shodu mezi státem i nestátním sektorem – argument ohrožení národní bezpečnosti je prostorem pro odpovědnou spolupráci. Současně, jak se radikalizuje mainstream, tak se zvyšuje pravděpodobnost průniku extremistického subjektu do parlamentu, vlády, k moci. Nebavíme se o 500 chuligánech, ale o propojení extremistů všech zemí světa s působením cizí moci. Této slabiny využívá např. Rusko.“

Široce vnímaný a přitom vágně definovaný pojem extremismu neškodí jen řešení problematiky násilí z nenávisti či předsudečného jednání. Odebírá pozornost od skutečně extrémních rizik hybridní povahy. „Pokud přestaneme mluvit o extremismu, musíme ten uvolněný prostor zaplnit,“ říká Jaroslav Valůch. „A to vysvětlováním dopadů násilného jednání na jednotlivce a skupiny. Lidé nejsou tak bezcitní, aby nedokázali pochopit, co strach a násilí znamená pro oběti, jak to rozežírá jejich základní jistoty, životy, a co to v důsledku znamená pro celou společnost.“

Jaroslav Spurný dodává, že způsob komunikace státu (skrze Ministerstvo vnitra) o extremismu je nešťastný. Jedná se vesměs pouze o vcelku nečitelné každoroční zprávy o extremismu.

Stát sám sobě rizikem

Slabou stránkou auditu je malý důraz na vnitřní rizika, opomíjí vnitřní hrozby, tedy samotný stát, výkon veřejné správy, její činnost i nečinnost a změny v legislativě. Jde o to, zda si veřejná správa uvědomuje rizika svého jednání, resp. nejednání. A zda o situaci má dostatek informací, umí s nimi pracovat, vyhodnocovat, a nikoliv je zneužívat.

Rizika vyplývají nejen z úmyslného jednání extremistů zapojených do veřejné správy, ale také z nekompetentního rozhodování politiků či úředníků, policistů, státních zástupců či soudců. A rovněž z korupce a populismu politiků, často spojeného s jejich utilitárními, mocenskými a někdy i ekonomickými zájmy. Příkladem takového jednání je populismus při řešení sociálního vyloučení Romů, který problém neřeší, ale prohlubuje, a vytváří z něj bezpečnostní riziko. A zároveň živnou půdu pro násilné – individuální i skupinové jednání.

Trestat nebo netrestat?

Podle Benedikta Vangeliho je potřeba jasně deklarovat, že poruší-li někdo zákon, musí přijít odpovídající potrestání, „padni komu padni“. Bez ohledu na to, jestli se dotyčný cítí jako bojovník za tradice či svobodu slova.

Jaroslav Valůch však poukazuje právě na „obrovský nesoulad mezi zákonem a jeho vymáháním. Pro oběti, pachatele a širokou veřejnost není zřejmé, proč se stát rozhodne trestat jeden výrok na Facebooku, a pak zase obrovskou spoustu jiných ne. Tato nečitelnost jen prohlubuje nedůvěru v demokratický systém a výkon spravedlnosti. “

Klára Kalibová ho sugestivně doplňuje „Je to o odvaze. Policista na krajském ředitelství si řekne – budu to dělat pořádně, budu k tomu mít podporu. Ale to je ten problém – podporu často policisté, kteří to myslí vážně, necítí. Sami se dostanou pod tlak a ohrožení. Jde o to, abychom vytvořili prostředí, kdy nepůjdeme po lidech s placičkama a tetováním, ale po agitátorech, tvůrcích ideologií. A to se tu dlouhodobě neděje, to bylo naposledy proti Dělnické straně a Národnímu odporu. Přitom podněty pro radikalizaci přicházejí z proruských serverů.“

„Celkově se situace mění k horšímu,“ říká Jaroslav Spurný. „Debata k ústavnímu zákonu k nošení zbraní měla úplně jiný efekt – nevyvolala diskusi o jejich nošení či nenošení, ale o tom, jakým způsobem se bránit proti něčemu, co nám tu nehrozí. To je hra s lidskou neznalostí, a je nebezpečná. Místo toho, aby stát pracoval s riziky, která přináší globalizace, migrace, tak s nimi pracuje populisticky.“

Výkon veřejné správy snižuje její neochota komunikovat s externími odborníky. To dokládá i Jan Charvát, který v debatě připomněl, že akademici ministerstvu vnitra navrhují opustit koncept extremismu dlouhodobě, zatím však neúspěšně.

Také komunikační platforma, kterou založilo ministerstvo vnitra před sedmi lety pro výměnu informací a zkušeností s neziskovým sektorem, záhy bez obnovy zanikla.
Tato neschopnost partnerského jednání veřejné správy s nevládním sektorem má podíl na rozmachu útoků proti neziskovým organizacím a jejich představitelích, kteří na rizika upozorňují, nebo zastupují zájmy obětí násilí z nenávisti.

Benedikt Vangeli připouští, že neziskové organizace by neměly dělat práci za stát a naopak by měly být při své práci lépe chráněny. „Já jsem například prosadil krátkodobou ochranu do zákona o policii a prosazoval jsem spolu s dalšími zavedení předběžných opatření trestních při přijímání nového zákona o obětech trestné činnosti. Mrzí mě, pokud nástroje, které tak existují, nejsou využívány.“

Potřebu dobré spolupráce a koordinace uvnitř veřejné správy i s partnery mimo ni silně akcentuje Jaroslav Valůch. „Například norská vláda vydala strategii boje proti hatespeech. Nejprve pojmenovala hodnoty, na jakých norská společnost stojí, a jak je nenávist ve veřejném prostoru ohrožuje, srozumitelně popsala co to hatespeech je a jaký je její vztah ke svobodě projevu. Pověřila univerzitu v Oslu zpracováním analýzy problému. Nejprve měli data, a pak mohli definovat kroky, co s tím, včetně toho, jak tomu předcházet, jak to řešit, s kým a také jak to komunikovat s veřejností. Z toho se pak stane závazek, který odpovědné instituce sdělí veřejnosti. A mezi kroky je i represe, která má své konkrétní místo, jasné legislativní rámce a doporučené postupy. A pak je teprve možné se začít srozumitelně bavit o tom, zda a koho obvinit.“

S tím souhlasí Klára Kalibová: Veřejná správa na všech úrovních musí dát společnosti závazek. Autority bezpečnostních složek, vč. ministra vnitra, náměstků, policejního prezidenta a dalších policejních představitelů, soudci – ti všichni musí uznat, že „se to děje a že to stát bude řešit“.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy