Vládě se daří vytvářet mlhu kolem zákona o sociálním bydlení. Pár měsíců po vydání programového prohlášení, které jej slibuje jako jednu z priorit, to už neplatí.

A dokonce ani ministryně práce a sociálních věcí Maláčová o zákon neusiluje. Neurčitě říká, že připraví komplexnější normu o dostupném bydlení. To vzápětí, ale o dost důrazněji, ohlásila i ministryně pro místní rozvoj Dostálová, která přispěchala i s termíny: paragrafy prý budou na stole do konce roku 2019. Tato drobnost dokresluje, jak to s agendou sociálního bydlení je. Dostálová si ji hlídá a řídí, zatímco Maláčová bez boje vyklidila prostor a agendu přenechala ANO.

Slova o komplexním zákoně zní při vysokých cenách bydlení a jeho nedostupnosti i pro střední třídu lákavě, ale zatím nemají žádný obsah. Práce na zákoně ještě nezačaly, nevíme, na jakých principech bude postaven, doposud o nich ministryně nemluvily a ani nyní záměr podrobněji nevysvětlují.

Ministryně Dostálová navíc vůbec o sociální bydlení nestojí. Dokud to vypadalo, že zákon o něm opravdu bude, prosazovala výstavbu „sociálních domů“, tedy segregovaného ubytování nižšího standardu s ostrahou. Později zákon nahradila dotačním titulem „Výstavba“, na který dá vláda 2 miliardy ročně pro obce, a který opět umožní stavět sociální domy. Ministryně zdůrazňuje, že obce mají o tom, zda budou mít sociální bydlení, rozhodovat samy. Starostové prý nejlépe vědí, koho v obci mají a jak mu pomoci. To ostře kontrastuje s praxí většiny měst, které sociálně vyloučené ze svých území vytlačují, nejnověji pomocí vyhlašování tzv. bezdoplatkových zón, ve kterých nejsou dostupné doplatky na bydlení. Zóny již vyhlásilo, nebo se je chystá vyhlásit 88 měst a obcí.

Důležitou protiváhou vyhánění chudých z obcí jsou dobré praxe sociálního bydlení v některých městech. Je jich jako šafránu, ale jsou. Ukazují, že titíž lidé, kteří bydlí ve městě, kde sociální bydlení funguje, se integrují, zatímco ve městech, kde nic takového není, selhávají, dále se zadlužují a nakonec odcházejí (jsou vyhnáni/migrují). Důležitý souboj svedou politici o zásadní projekt Rapid Rehousing v Brně. Mimořádně úspěšný program, ve kterém se během roku udržitelně zabydlelo 48 z 50 prvních klientů sociálních bytů a postupně se díky tomu vrací do práce, oddlužuje a děti chodí do škol, chce zničit novopečená primátorka Vaňková za ODS.

Brněnská praxe přitom má potenciál stát se normou sociálního bydlení v Česku. A to většina starostů a politických stran nechce, musela by si poopravit svá východiska, že solidární sociální politiky jsou funkčnější, než vyhánění lidí za humna a do ghett. Paradoxní je, že nejpokročilejší projekty sociálního bydlení zaváděly v Brně a Ostravě primátoři za ANO. Tedy z téhož hnutí, které z pozice ministerstva pro místní rozvoj o zákon, který by tyto praxe podpořil, neusiluje.

Pokud příprava zákona opět ztroskotá, program „Výstavba“ ho nenahradí. Není totiž ničím jiným než investiční pobídkou, navíc relativně malou. Sociální bydlení (resp. jeho jakýsi derivát v podobě sociálních domovů) nezavádí plošně, ale umožňuje ho stavět tam, kde o něj mají zájem. Navíc sociální byty se nemusí pouze stavět. Naopak – významná část bytů musí být do systému sociálního bydlení zapojena soukromým sektorem, který za to od veřejné správy získá určité záruky.

Investiční program zákon nenahradí především proto, že nemůže definovat povinnosti státu a obcí. A to je to hlavní, proč zákon o bydlení Česko potřebuje.

Zákon o sociálním bydlení může (a měl by) být komplexní a řešit nejen samotné sociální byty, ale také dávky podpory bydlení, sociální práci a programy prevence ztráty bydlení. Ale také může být jednoduchý, o několika odstavcích, ve kterých bude napsáno, že obce mají povinnost zabezpečovat bydlení pro občany v bytové nouzi, a stát má povinnost sociální bydlení financovat a vytvářet podmínky pro jeho rozvoj.

O to víc pak ale bude zapotřebí, aby se ministryně Maláčová odhodlala dát do pořádku vše, co funkční sociální bydlení vyžaduje. A to je náprava propadu financování a podpory sociální práce na obcích, která je od „sociální reformy“ v roce 2011 totálně podfinancovaná (letos 400 milionů korun pro všechny obce v Česku, což často nestačí ani na jednoho sociálního pracovníka na obec). A náprava rozklíženého systému podpory v hmotné nouzi, ze kterého postupně vypadávají tisíce nejchudších občanů Česka. A také masivní rozvoj programů dluhového poradenství a předcházení ztráty bydlení.

To vše je však v mlze, stejně jako zákon o sociálním bydlení.