Vypnuté sociální služby
Po dvou měsících vláda postupně dovoluje otevřít některé preventivní sociální služby. V terénu zásadně chyběly. Proč už je ministerstvo práce nikdy nesmí znovu "vypnout"?
V pondělí se po téměř dvou měsících otevřou nízkoprahová zařízení pro děti a mládež a sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, přejdou z distanční (on-line a telefonické) formy zpět do terénní a ambulantní formy. O něco dřívější termín otevření těchto služeb včera schválila vláda.
Pro obyvatele sociálně vyloučených lokalit a ubytoven, rodiny s podlomeným zázemím, děti a mládež ze sociálně slabého prostředí, je to spásná zpráva. V těžkých měsících potřebovali pomoc sociálních pracovníků ještě víc, než kdy jindy. Rodiny pod náporem krizové situace, zavřené v ubytovnách nebo zbídačených lokalitách, v záplavě dezinformací a nejistoty, potřebovaly někoho, kdo jim pomůže vyřešit základní životní potřeby – jak si obstarat lékařskou péči, vyřešit domácí vzdělávání, na které většinou zůstaly samy bez opory škol, výpadky v příjmech, karanténu.
Přesto není důvod k oslavám: dřívější otevření, ke kterému MPSV přistoupilo po jednáních, do kterých jsme byli také intenzivně zapojeni, sice stojí za palec nahoru. A také větší ochota ministerstva připravovat metodické zázemí pro služby v režimu při epidemii covid.
Hlavní otázka ale zůstává nezodpovězena: proč byly zavřeny právě tyto služby, a ne jiné? Jasně, podcenit epidemii covid v domovech pro seniory a další zranitelné osoby nebo nepřijmout opatření k eliminaci rizik nákazy klientů i zaměstnanců služeb zkrátka nešlo. Ale omezení, nebo úplné znepřístupnění pomoci především v preventivních službách šlo proti jejich základnímu smyslu – pomáhat v krizi. Covid není, a nesmí být kontradikcí k poskytování služeb. Naopak – stejně jako zdravotní, jsou i sociální pracovníci v první linii pomoci při mimořádných situacích, a stejně jako zdravotníci i sociální pracovníci svou pomocí v krizi doslova zachraňují lidské životy a zdraví – byť nepřímo.
Pobyt v sociálně vyloučených lokalitách při pandemii představuje významné riziko pro jejich obyvatele. Hygienický standard například v ubytovnách je tristní, nákaza by se v budovách šířila nekontrolovatelně. Právě proto je preventivní i pomocná role sociálních pracovníků mimořádně velká. Ponechání vyloučených lokalit bez asistence sociálními pracovníky významně zvyšuje rizika pandemie.
I proto se pracovníci ze zavřených služeb z terénu nestáhli. Naopak, ve většině případů asistovali svým klientům, jednotlivcům i rodinám s dětmi, uklidňovali je, řešili s nimi krizové situace. Kde to šlo, aspoň po telefonu.
Poskytovatelé narychlo sepsali krizové epidemiologické plány, jak aspoň část sociálních služeb v krizovém režimu poskytovat. Často na samé hraně legislativy a nařízení vlády, někdy i za ní – v zájmu svých klientů. A zároveň tím fyzicky doložili, že sociální služby prostě nejde „vypnout“. A ukázali, jak je současný systém poskytování sociálních služeb zranitelný – v zátěži by měl dostat oporu od ministerstva, ale nedostal. Vypnutí služeb vedlo k improvizaci, která je mnohonásobně nebezpečnější a neefektivnější, než kdyby existovaly jasné metodické postupy, jak služby při pandemii poskytovat. Ba co více, jak je posilovat. A účinně přitom chránit před riziky nákazy jak jejich uživatele, tak i pracovníky.
První vlna epidemie covid je na ústupu. Nikdo neví, zda se ústup nezastaví, a nepřijde nárůst rizika. Nebo zda nepřijde za pár měsíců druhá vlna. A pak další, nebo jiná. Čas, který jsme teď jako společnost dostali, musíme využít. A hlavní roli v tom hraje ministerstvo práce, potažmo ministerstvo zdravotnictví. Rychle musí vzniknout metodiky pro poskytování služeb ve všech formách – pobytových, ambulantních, terénních. Metodiky, které budou pracovat s různými režimy služeb podle intenzity epidemie a míry rizika. A které úzce propojí činnosti ve službách s epidemiologickými opatřeními, aby každý, kdo bude při pandemii v terénu či zařízení sociálních služeb, přesně věděl, co má dělat v zájmu klienta, i v zájmu ochrany vlastního zdraví.
V každé budoucí situaci podobné té, kterou právě procházíme, musí služby zůstat "zapnuté".
V pondělí se po téměř dvou měsících otevřou nízkoprahová zařízení pro děti a mládež a sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, přejdou z distanční (on-line a telefonické) formy zpět do terénní a ambulantní formy. O něco dřívější termín otevření těchto služeb včera schválila vláda.
Pro obyvatele sociálně vyloučených lokalit a ubytoven, rodiny s podlomeným zázemím, děti a mládež ze sociálně slabého prostředí, je to spásná zpráva. V těžkých měsících potřebovali pomoc sociálních pracovníků ještě víc, než kdy jindy. Rodiny pod náporem krizové situace, zavřené v ubytovnách nebo zbídačených lokalitách, v záplavě dezinformací a nejistoty, potřebovaly někoho, kdo jim pomůže vyřešit základní životní potřeby – jak si obstarat lékařskou péči, vyřešit domácí vzdělávání, na které většinou zůstaly samy bez opory škol, výpadky v příjmech, karanténu.
Přesto není důvod k oslavám: dřívější otevření, ke kterému MPSV přistoupilo po jednáních, do kterých jsme byli také intenzivně zapojeni, sice stojí za palec nahoru. A také větší ochota ministerstva připravovat metodické zázemí pro služby v režimu při epidemii covid.
Hlavní otázka ale zůstává nezodpovězena: proč byly zavřeny právě tyto služby, a ne jiné? Jasně, podcenit epidemii covid v domovech pro seniory a další zranitelné osoby nebo nepřijmout opatření k eliminaci rizik nákazy klientů i zaměstnanců služeb zkrátka nešlo. Ale omezení, nebo úplné znepřístupnění pomoci především v preventivních službách šlo proti jejich základnímu smyslu – pomáhat v krizi. Covid není, a nesmí být kontradikcí k poskytování služeb. Naopak – stejně jako zdravotní, jsou i sociální pracovníci v první linii pomoci při mimořádných situacích, a stejně jako zdravotníci i sociální pracovníci svou pomocí v krizi doslova zachraňují lidské životy a zdraví – byť nepřímo.
Pobyt v sociálně vyloučených lokalitách při pandemii představuje významné riziko pro jejich obyvatele. Hygienický standard například v ubytovnách je tristní, nákaza by se v budovách šířila nekontrolovatelně. Právě proto je preventivní i pomocná role sociálních pracovníků mimořádně velká. Ponechání vyloučených lokalit bez asistence sociálními pracovníky významně zvyšuje rizika pandemie.
I proto se pracovníci ze zavřených služeb z terénu nestáhli. Naopak, ve většině případů asistovali svým klientům, jednotlivcům i rodinám s dětmi, uklidňovali je, řešili s nimi krizové situace. Kde to šlo, aspoň po telefonu.
Poskytovatelé narychlo sepsali krizové epidemiologické plány, jak aspoň část sociálních služeb v krizovém režimu poskytovat. Často na samé hraně legislativy a nařízení vlády, někdy i za ní – v zájmu svých klientů. A zároveň tím fyzicky doložili, že sociální služby prostě nejde „vypnout“. A ukázali, jak je současný systém poskytování sociálních služeb zranitelný – v zátěži by měl dostat oporu od ministerstva, ale nedostal. Vypnutí služeb vedlo k improvizaci, která je mnohonásobně nebezpečnější a neefektivnější, než kdyby existovaly jasné metodické postupy, jak služby při pandemii poskytovat. Ba co více, jak je posilovat. A účinně přitom chránit před riziky nákazy jak jejich uživatele, tak i pracovníky.
První vlna epidemie covid je na ústupu. Nikdo neví, zda se ústup nezastaví, a nepřijde nárůst rizika. Nebo zda nepřijde za pár měsíců druhá vlna. A pak další, nebo jiná. Čas, který jsme teď jako společnost dostali, musíme využít. A hlavní roli v tom hraje ministerstvo práce, potažmo ministerstvo zdravotnictví. Rychle musí vzniknout metodiky pro poskytování služeb ve všech formách – pobytových, ambulantních, terénních. Metodiky, které budou pracovat s různými režimy služeb podle intenzity epidemie a míry rizika. A které úzce propojí činnosti ve službách s epidemiologickými opatřeními, aby každý, kdo bude při pandemii v terénu či zařízení sociálních služeb, přesně věděl, co má dělat v zájmu klienta, i v zájmu ochrany vlastního zdraví.
V každé budoucí situaci podobné té, kterou právě procházíme, musí služby zůstat "zapnuté".