Naší společnost provází velké množství obav, nejistot, či snad dokonce strachů. Nově k nim přibyly také obavy o demokratický vývoj naší společnosti.

Jak se poučit z reflexe polistopadového vývoje, pokud chceme hledat odpovědi na otázku, jak posílit demokratické tendence v naší společnosti? Předestírám, že pohled, který tato krátká úvaha nabízí, si ani z daleka neklade za cíl dát obsáhlou odpověď, ale všímá si pouze jednoho aspektu. A je ovlivněn mou osobní zkušeností. Zejména z doby Nečasovy vlády, úsporných opatření, tzv. sociální reformy, kdy jsem jako sociální pracovník viděl množství lidí, kteří dříve patřili do střední vrstvy a náhle se ocitli bez střechy nad hlavou a bez prostředků.

Proti nástupu totality je potřeba usilovat především snahou o podmínky, které nedávají vzniknout frustraci a deziluzi lidí. V této souvislosti mi přijdou zajímavé úvahy, které se dnes častěji objevují, spojené zejména s levicovými publicisty mladší generace, vymezující se vůči antikomunismu. Démonizace režimu, který byl již poražen a nelze očekávat jeho návrat (to ale neznamená, že nemůže přijít jiná forma totalitního režimu), může kanalizovat hněv a negativní emoce, stěží ale přispěje k upevňování demokracie.

Pro tento cíl je mnohem přínosnější poctivá reflexe. Především ale byl antikomunismus často využíván k stigmatizaci levice a nálepkování levicových témat jako „rudých“, komunistických. Přitom ale téma liberálních hodnot, osobních svobod, nemusí být nijak v rozporu s hodnotami solidarity. To nám neukazují pouze hesla Velké francouzské revoluce, ale i např. postava G. Orwella. Který nenapsal jen román 1984 a Farmu zvířat, ale také reportáže z prostředí chudých a okrajových skupin obyvatel.

Liberalismus byl u nás spojován s pravicovou politikou a ekonomickým pohledem na svět. Tvrdit však dnes, že pokud všichni budeme sledovat svůj egoistický zájem, přispěje to v důsledku k blahu všech, nezní moc přesvědčivě. Rozevírání nůžek, nejisté postavení střední vrstvy, jsou problémy, pro jejichž řešení nelze patrně příliš spoléhat na působení tržních sil.

Možná naopak hodnota svobody hodnotu solidarity potřebuje. Aby z rozvoje společnosti těžily rovnoměrně všechny vrstvy společnosti, pro existenci sociálního smíru. Také proto, aby pro ty, jež se narodí do méně privilegovaného prostředí, nebyla svoboda pouze bezobsažným heslem politických programů a intelektuálních debat.

Frustraci lidí dokáží snáz oslovit populisté, protože mají mnohem méně zábran i odpovědnosti (a nespokojení a frustrovaní lidé jsou jistě v každém režimu a v každé době). Možná však, kdyby téma sociálního smíru a solidarity více v minulosti rezonovalo s programy liberálních stran, měli by dnes mnohem těžší práci.