Při debatě o „chudém Česku“ se zapomíná na škrty v sociální oblasti.

Je dobře, že část novinářů i médií dnes přikládá mnohem větší váhu i pozornost fenoménu chudoby. Dobře se již také podařilo zmapovat problematiku exekucí a obchodu s chudobou. Nelze ale zapomínat, že problém chudoby je úzce svázán se sociální politikou.

Ale i témata ze sociální politiky se dnes ve veřejné debatě objevují: ať už se jedná o zálohované výživné, snížení stropu insolvencí či sociální bydlení. Diskutuje se také o bytové politice a problému dostupnosti bydlení pro širší část společnosti.

Ukazuje se totiž, že o téměř univerzálním fungování tržních řešení se podařilo přesvědčit velkou část české společnosti v době, kdy příliš zkušeností s fungováním trhu v globalizovaném světě neměla. A bez zásahů státu či obcí pravděpodobně současnou bytovou situaci ve prospěch bytových potřeb obyvatel ze střední vrstvy a s nižšími příjmy přitom řešit nepůjde. A jedná se zejména o mladou generaci.

Méně se ale mluví například o tom, že dávkový systém se postupně zeštíhluje. Ke škrtům docházelo již před ministrem Drábkem, který spravoval rezort v době ekonomické krize, a škrty v dávkách pro obyvatele ohrožené chudobou pokračují. Pokud se například občan ze střední vrstvy ocitne déle bez práce a příjmu, musí nejdříve využít své úspory a nadstandardní majetek, potom může zažádat o dávky v hmotné nouzi.

Životní minimum se přitom od roku 2012 nezvyšovalo, jeho výše je 3 410 Kč. Posílení dávek pro nižší střední vrstvu a také to, že by se dávky pro chudé tolik neodvíjely od životního minima domácnosti, by přitom mohlo přispět ke snižování chudoby i k motivaci pro vstup na legální trh práce. Pokud totiž pracující a jeho domácnost stále zůstávají při nízké mzdě v hmotné nouzi, poníží se jim sociální dávky a přes placené zaměstnání se jim reálný příjem zvedne pouze minimálně.

V tomto ohledu se alespoň v posledních letech podařilo zvýšit minimální mzdu a účinněji prosazovat zájmy lidí, co pracují za nízkou mzdu. Česky sociální stát přitom určitě nelze jen kritizovat: zvedla se také profesionalita sociálních služeb a objevily se služby zcela nové (například mobilní hospic).

Díky příspěvkům na péči nemohoucí či nesoběstační lidé mohou snáz zůstávat v domácím prostředí. Byť stále se objevují nové problémy, na které budou muset služby rychle reagovat: nyní je to například nárůst dětí, kterým byla diagnostikována porucha autistického spektra.

V české společnosti je také stále finančně dostupná jak zdravotní péče, tak vysoké školství. Ve vztahu k chudobě však dochází k paradoxní situaci: zatímco problémy narůstají, nebo alespoň můžeme říci, že i přes ekonomickou konjunkturu se tyto problémy nedaří snižovat, sociální stát utahuje šrouby.

Z regionů, kde dochází k větší kumulaci chudoby i zadlužení, mám podobně rozporuplný dojem. Zatímco městské, liberálnější prostředí, si dnes asi více uvědomuje, že do problému se může snadno dostat téměř každý. V těchto oblastech často získává navrch spíše „moralizující diskurz“ vůči chudým a vyloučeným.