Když bude Mars s Venuší v konjunkci, mohou se dít věci…

20. 11. 2018 | 12:06
Přečteno 3252 krát
Pamatujete si scénku, kdy magistr Kelly před císařem Rudolfem míchá poháry vína představujícími různé planety? Jde mu o dosažení kýženého stavu konjunkce, kdy jsou si dotčené planety na nebeské sféře nejblíže, tedy v harmonickém sblížení. V tomto případě však byl výsledkem pohybů spíše dost velký zmatek.

Někdejší poradce nedávno zesnulého senátora Johna McCaina a jeden z předních amerických intelektuálů Robert Kagan prohlásil: „Američani jsou z Marsu a Evropani z Venuše“. Myslel tím to, že americký a evropský pohled na užití síly se dosti liší.
Ano, rozdíl v připravenosti USA a Evropy k užití síly je opravdu značný. Je však také pravda, že Evropská unie již dnes není v bezpečnostně-vojenském ohledu žádným papírovým tygrem. V příštím sedmiletém rozpočtu EU (na roky 2021-2027) bude na oblast obrany a bezpečnosti věnováno bezprecedentně vysoké množství finančních prostředků. Evropa hodlá více investovat i do vývoje zbraní.

O co tedy jde? Co je třeba učinit v zájmu toho, aby se konjunkce Venuše s Marsem opravdu dařila? Například změnit povahu politického i bezpečnostně-strategického dialogu tak, aby obě strany Atlantiku jednaly v co možná největší vzájemné harmonii. K tomu je zapotřebí vzájemného porozumění. Škarohlídy, citlivé na jakékoliv nadržování Americe, dopředu upozorňuji, že jsem Evropan, kriticky tedy budu hodnotit překážky harmonie na straně Evropy. Kdybych byl Američan, budu činit opak.

Zdá se mi, že se evropští politici, experti či komentátoři až příliš zabývají rozborem každého tweetu prezidenta Trumpa, technikou stisku jeho ruky nebo třeba nepříliš povedenou, uznávám, tiskovou konferencí (Helsinki, Trump-Putin). Rozhodně jim to nechci brát, je to zajímavé a taky si o tom občas rád počtu. Neměli by ale přitom přehlížet reálná fakta. Slova sice sama o sobě mohou znamenat mnoho a jedno takové Slovo bylo dokonce na samém počátku všeho, jak je známo. Přesto ale sledovat slova v tweetech a na tiskovkách nestačí. Je třeba porozumět slovům, ze kterých bezprostředně vyplývají skutky.

Ne, nehodlám zde rozebírat strukturu amerického vojenského rozpočtu či počet a sílu amerických bojových jednotek. Už vůbec nehodlám čtenáře nudit pohledem do zákulisí diplomatických jednání. Stačí si jen, v klidnější době Adventu, trochu počíst. Alespoň v rychlosti třeba nahlédnout do základních amerických doktrinálních dokumentů. Jsou zcela nové a slova v nich obsažená rozhodně nejsou irelevantní. Amerika je totiž právním státem. To mimo jiné znamená, že „co je psáno, to je dáno“. Pokud třeba americká administrativa vyhlásí vůči nějakému státu sankce, americké firmy v tomto teritoriu si okamžitě sbalí svých pět švestek. Žádná, ani ta největší, si nedovolí riskovat konflikt s americkými soudy, které slova v sankčních zákonech umějí patřičně vyložit.

Vezměme například text nové Národní bezpečnostní strategie (National Security Strategy), nové Obranné strategie USA (National Defense Strategy), nové strategie vůči Iránu (U.S. Iran Strategy) či nové jaderné doktríny (Nuclear Posture Review). Především Národní bezpečnostní strategie z prosince 2017 představuje, či spíše možná potvrzuje, významný posun v americkém strategickém myšlení i výkonu politiky. Poprvé od útoku na newyorská Dvojčata v roce 2001 stojí ve středu pozornosti nikoliv teroristé, ale nepřátelé či soupeři Ameriky (ponechám na vás, jak si přeložíte slovo „adversary“). Národní bezpečnostní strategie jmenuje čtyři hlavní z nich: Rusko, Čínu, Irán a Severní Koreu. Spojené státy otevřeně deklarují odhodlání jednat s těmi, kdo se vědomě chovají jako jejich nepřátelé, z pozice síly. Dále Národní bezpečnostní strategie říká, že je třeba přehodnotit tzv. politiku dohadování se („engagement“) s protivníky. Ti z vás, kteří si rádi hrají se slovy, si mohou při překladu slova „engagement“ posloužit třeba slovníkem poválečného amerického prezidenta Henryho Trumana, který prohlásil: „Už mám dost konejšení Sovětů!“ ´

Nejde jen o to, že politika tzv. “engagement” byla důležitou součástí politiky předchozí americké administrativy, ale je dodnes klíčovým elementem politických a bezpečnostně-politických strategií většiny evropských států i samotné Unie. Vzniká zde tedy rozpor, rozdíl, jak se anglicky říká „conceptual gap“, což konjunkci příliš nesvědčí.

Nejsem žádným zastáncem světové dominance amerických pistolníků. Je pro mě jako Evropana důležité, že všechny uvedené nové americké dokumenty hovoří jasně o tom, že ve svém přístupu založeném na pozici síly budou Spojené státy pěstovat intenzivní spolupráci se spojenci. A jako klíčový z nich je ve všech těchto dokumentech jednoznačně uvedena Evropa.

Alespoň já z toho činím ten závěr, že my, Evropané, nyní potřebujeme pečlivou analýzu amerických doktrinálních dokumentů. Potřebujeme ale také velmi otevřenou a nepředpojatou debatu evropských politiků o tom, nakolik tyto nové trendy v americkém myšlení a konání představují pro Evropu šanci či nikoliv.

Proč takovou debatu potřebujeme? Třeba proto, že vrcholní evropští činitelé dávají opakovaně najevo, že bezpečnost je důležitá a že Evropa hodlá hrát do budoucna stále významnější strategickou úlohu v globální politice. S kým jiným než s USA by Evropa chtěla tuto globální hru hrát?? Opakované poznámky například předsedy Evropské rady Tuska srovnávající politiku Spojených států s politikou Číny či Ruska, jsou opravdu k ničemu.

Jaký zde může být prostor pro Českou republiku? Podle mě má několik dobrých předpokladů k tomu, aby mohla hrát v této debatě poměrně významnou roli. V některém z příštích blogů vysvětlím proč.

Plně chápu ty z vás, kteří máte odpor či skepsi ke čtení oficiálních dokumentů. Vy si raději přečtěte texty amerických představitelů z období, když státními úřadníky nebyli. I zde totiž platí, že co je v Americe psáno, je i dáno. Potvrzuje to třeba kniha Wesse Mitchela, bývalého ředitele think-tanku CEPA a nynějšího náměstka ministra zahraničí, Unquiet Frontier. Několik z tezí zde obsažených totiž, zdá se, nalezlo místo v oficiálních amerických dokumentech. Slova se tedy spojila se skutky. Líbí se mi, jak autor rozvíjí teorii tzv. zkoušení či sondování („probing“).

Pokud nepřátelé USA testují (provokativními cvičeními, přelety letadel či agresivní propagandou) slabá místa na samém okraji vlivové sféry Spojených států, tedy třeba v Pobaltí, netestují ani tak rozhodnost USA. Té jsou si dobře vědomi. Zátěžovému testu, píše Mitchel, vystavují spíše důvěryhodnost USA i pro jeho malé spojence. Důvěryhodnost je přitom hodnotou sama o sobě. Jinými slovy to popisuje i Matthew Kroenig, bývalý zaměstnanec Úřadu pro strategie v americkém ministerstvu obrany a také skupiny pro strategické hodnocení CIA. „Pokud Washington ztratí Tallin, riskuje v budoucnu ztrátu Varšavy. Ztratí-li Varšavu, ztratí v budoucnu Tokio, Soul a Tel Aviv.“ Tohle opravdu nejsou prázdná slova amerických stratégů, to je myšleno zcela vážně. A to je pro nás moc dobře!

Jak bylo uvedeno výše, platí, že Evropa je pro Spojené státy nezpochybnitelným partnerem číslo jedna. Nabízí se tak otázka, kde všude může být reálné, hodnotově i pragmaticky zaměřené partnerství Evropy a USA použitelné. Evropa za posledních několik let urazila pořádný kus cesty vpřed, například pokud jde o systém zvládání krizí (crisis management) uplatňovaný v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky Evropské unie. EU má v současné době deset civilních (tedy více méně policejních) a šest vojenských misí, ve kterých slouží v oblastech Evropy, Blízkého Východu a Afriky na 2,000 civilních zaměstnanců a na 3,300 vojáků. Vše nasvědčuje tomu, že i v následující finanční perspektivě EU budou prostředky věnované na tuto oblast nadále významně narůstat. Právě zvládání krizí je oblastí, kde má komplementární přístup mezi EU a USA (respektive mezi EU a NATO) opravdu reálný význam. Pokud se bude Evropa skutečně umět o stabilitu a pořádek ve svém bezprostředím okolí postarat sama, bude to významný příspěvek do globálního partnerství USA a Evropy.

Když už se mi původně astrologický blog zvrhl v doporučování literatury, upozorním na závěr ještě na jednu knihu. Je jí „Poválečná Evropa“ britského historika Tonyho Judta. Z četby této devítisetstránkové knihy (děkuji své ženě za milý vánoční dárek v loňském roce) vám bude zřejmé, že Evropská unie nikdy nebyla zamýšlena jako globální mocnost. Byl to projekt zaměřený na usmíření, jenž byl možná ještě víc než vzletnými idejemi poháněn obavami z návratu temných duchů minulosti. Nicméně v dnešním světě Evropské unii nezbývá, než se globálním poskytovatelem bezpečnosti stát. Jak se při naplňování tohoto cíle budeme chovat, je čistě na nás. Můžeme klidně nadále pěstovat vůči Americe vypočítavost, povýšenost a výsměch. Pak se ale budeme míjet a pohyb Marsu a Venuše bude připomínat chaos, který svými sklenicemi vytvořil magistr Kelly. Jak víme, vyvolalo to u pánů konšelů dosti velkou paniku. Osobně bych preferoval konjunkci A vy?

Post scriptum: Nikdy jsem nepochopil, co je tak iritujícího na sloganu „America First“. Přeci každý prezident by měl razit heslo: „My country first“ nebo ne? Ale dobře, záleží na vkusu. Co kdybychom však bez ohledu na vkus velkoryse dovolili americkému prezidentovi ten luxus, že po dobu, kdy bude USA každoročně zvyšovat částky vydávané specificky na obranu právě naší části Evropy, může si říkat „America first“ jak se často se mu zlíbí. Laskavý americký daňový poplatník nám totiž na posílení naší bezpečnosti zaplatil v rámci tzv. Evropské odstrašovací iniciativy v roce 2017 3,4 miliardy dolarů, letos 4,8 miliard dolarů a příštím roce nám poskytne 6,5 miliard dolarů.

Martin Svárovský
Předchozí blog autora

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy