Je květen 2010. Přesně před dvaceti lety jsme zaregistrovali občanské sdružení SANANIM. Měli bychom slavit a také bilancovat. Před dvaceti lety jsme měli v plánu otevřít jednu terapeutickou komunitu pro dlouhodobou léčbu lidí závislých na nealkoholových drogách. Dnes SANANIM disponuje ucelenou sítí preventivních a léčebných služeb – celkem máme 11 zařízení. Před očima se mi vybaví celá plejáda našich klientů, s jejich těžkými osudy, trápeními, ale i následnými úspěchy.

Také vidím klienty, kteří se svojí nemocí bojují dál, a bohužel i ty, kteří zemřeli a kterým jsme pomoci nedokázali. Přesto jsme si za těch dvacet let na vlastní kůži ověřili, že závislost je možné vyléčit, a to je naše nejpodstatnější poznání, které nám dává víru a naději do budoucna.

Bohužel však na oslavy nemáme čas. Nemáme ani čas poděkovat kolegům a všem dalším, kteří nám pomáhali a stáli za námi. Jsme zavaleni velmi nepříjemnou kauzou, která vypukla po přestěhování našeho Kontaktního centra.

O co jde

SANANIM zakoupil do svého vlastnictví nebytový prostor v MČ Prahy 5, aby zde provozoval Kontaktní centrum. Z odborného hlediska jde o místo potřebné, kde minimálně deset let funguje otevřená drogová scéna. Ihned po podepsání kupní smlouvy jsme informovali MČ Prahy 5, s jejími zástupci o věci hovořili na jednáních na magistrátu hl. m. Prahy a jednali jsme i s místostarostkou Prahy 5 Lucií Vávrovou, zodpovědnou za protidrogovou politiku. O otevření centra jednala i místní protidrogová komise. Zástupci Prahy 5 vzali jeho umístění ve své městské části na vědomí. Teprve po měsíci a půl na bezpečnostní komisi MČ Prahy 5, na jejíž schůzi jsme byli pozváni, jsme se poprvé setkali s výrazným nesouhlasem, a to zejména u předsedy bezpečnostního výboru Milana Kudryse.

Vzhledem k tomu, že jsme plánovali otevřít centrum 1. dubna 2010, probíhaly v něm běžné údržbové práce nepodléhající režimu stavebního zákona. Kdosi poslal udání na stavební úřad a ten v den konání bezpečností komise bez našeho vědomí jako vlastníka provedl kontrolu prostoru; protokol o ní nám předán nebyl. Pak jsme obdrželi Výzvu k zastavení stavební činnosti, Rozhodnutí o odstranění stavby, Výzvu k okamžitému zastavení užívání stavby jako kontaktního centra pro drogově závislé. Posléze nám bylo doručeno Rozhodnutí ÚMČ Praha 5, odboru výstavby ze dne 14. dubna 2010, jímž nám bylo nařízeno okamžité zastavení užívání stavby – nebytové jednotky. Rozhodnutí jsme uposlechli a odvolali se proti němu.

Naší primární povinností je ochrana veřejného zdraví, na kterou nemůžeme a nechceme rezignovat. Ověřenou a účinnou metodou je výměna injekčního náčiní, která zabraňuje šíření infekčních nemocí, jako jsou žloutenky, syfilis a AIDS. Proto se velmi bojíme přestat měnit. Jelikož nesmíme ke své práci využívat vlastní prostory, provádíme od 20. dubna výměnný program přímo na ulici v přistaveném vozidle. Toto řešení je sice nestandardní a pro všechny zúčastněné nepříjemné, ale je plně v souladu se zákonem 108/2006 Sb.

Snažíme se plnit své povinnosti, jak nejlépe dokážeme, a přesto jsme na dveřích centra našli ceduli s hrozbou: „Budete vypáleni!“, další výhružky byly ve schránce. Pak nám dvakrát někdo rozbil okno u auta, nepřežilo také okno Kontaktního centra, zvonek někdo pomazal psím exkrementem a na zdi centra a chodnících k němu vedoucích se před několika dny objevil nápis SANASHIT a po okolí kdosi distribuoval leták SANASHIT s mottem: „Pár jehliček vyměníme, miliony dostaneme“.

Co jsme provedli, proč jsme nepřítelem zrovna my? Abych pravdu řekla, nevím. Nevím, proč se hlavním nepřítelem stane sociální služba, která pomáhá jedné skupině sociálně vyloučených osob, kteří jsou zároveň nemocní, jelikož závislost nemocí je. Proč zástupci radnice naopak nevyužijí této služby pro řešení závažné situace na otevřené drogové scéně v dané lokalitě? Proč lidé z okolí rozjeli tak negativní kampaň s udavačskými dopisy zasílanými donorům a sponzorům s cílem pošpinit nás?

My vás tady nechceme

To je věta, kterou slyším poslední dobou velmi často. Co jsme to provedli, že nás tam nechtějí? Zatím jsme neměli šanci udělat vůbec nic. Občanům z okolí se naše angažmá nelíbí, přestože tu závislé denně potkávají. Spolu se svými zastupiteli nevolají po řešení drogového problému, volají po tom, ať tady nejsou organizace, které závislým pomáhají (o tom, že závislost je nemoc, nikdo nechce ani slyšet), vše přece zvládne policie. Zavřeme oči, nebude nic, problém neexistuje.

Tohle už ze zkušeností známe. V čem ale je ta současná situace jiná? Je jiná velkou mírou nenávisti. Dopis hrozící vypálením, rozbitá okna, fasáda popsaná hanlivými nápisy a leták v duchu volební antikampaně? Nikoho to neznepokojuje.

Již na bezpečnostní komisi zazněla z úst občanů zmínka o basebalových pálkách, ale to jsem brala jako řečnický obrat a stejně to asi chápali i přítomní zástupci policie. Začínají se zde objevovat jasné začátky diskriminace určitých skupin skupiny obyvatel – skupiny závislých a skupiny vysokoškolsky vzdělaných profesionálů, kteří mají ve své pracovní náplni závislým pomáhat a motivovat je ke změně života. Znamená to, že závislý nemá nárok na poskytnutí služeb? Znamená to, že se sociální či zdravotnický pracovník má obávat o svůj život? Znamená to, že vyhrožování je v pořádku?

Mne to znepokojuje velmi a nejen proto, že se jde o naše zařízení, o naše kolegy. Hrůza spočívá v tom, jak je najednou tento vandalismus schvalován občany, jak radní bojující proti zařízení neřekne na veřejném shromáždění nic o tom, že je špatné cokoli ničit a komukoli vyhrožovat. Znepokojuje mě, že najednou vyhrožování a násilí je považováno za dobré, veřejně ho sice nepochválíme, ale nepostavíme se mu, neodsoudíme ho.

Znepokojuje mě to i proto, že právě probíhá soud s obžalovanými z útoku na dům malé Natálky. Kdybychom se podrobně podívali na oba případy, myslím, že bychom našli spoustu společných znaků – počáteční strach z neznámého, růst nenávisti s tichou podporou veřejnosti, vandalismus, vyhrožování.

Máme vyhrožování a násilí ustoupit? Je to opravdu ta správná cesta?

P. S. Městská část Prahy 5 nám nabídla, že náš nebytový prostor odkoupí. Jako občanské sdružení musíme tuto zásadní věc nejdříve projednat na správní radě, která pak rozhodne. K tomu dojde v nejbližších dnech.